30.8.2011 (jedenáctý den), v noci si ti maličkatí mravenci udělali ve stanu na stěně ložnice dálnici, která vedla do mého francouzského sýru, pověšeného u stropu (potvory nenažrané, mohla jsem to vyhodit), takže nám došla trpělivost a koupili jsme postřik na ně. K tomu jsme přikoupili suvenýry domů, korsické salámy, sýry atd. Něco jsme přece přivézt museli. Cestou zpátky jsme se konečně dostali do vesničky Belgodére, která byla v kopcích nad naším kempem. Hezká, opravdu hezká, vypadala, že se tam zastavil čas. Zaparkovali jsme u místní lékárny a vydali se do “centra” na dobré presso. Poté jsme se prošli kolem kostela a jeli zpátky dolů. Pohled z vesnice byl doslova a dopísmene úchvatný … nad hlavama nám kroužili mořští orli (to samé i v kempu), jsou to nádherné stvoření, když si tak plachtí vzduchem.

b8

Odpoledne zase hodně foukalo, vydali jsme se na pláž, která byla poblíž, pláž Ostricomi. Řídila jsem já, cesta k pláži byla šílená, zase tak maximálně pro jedno auto, jela jsem co nejvíce po kraji, kdybych náhodou někoho potkala v protisměru, ať se nestřetneme … no a ty větve mi trošku poškrábaly drahouška. Jenže já jsem byla tak nervozní, vůbec, ty korsické cesty, nic pro mě … párkrát jsem si tam zařídila, ale nehrnula jsem se nijak do toho. Přece jen, Michal má odcouváno to, co já odježděno, takže mu to s radostí svěřím :-P … Ostricomi byla krásná, ale byly tam tak obrovské vlny, že jsme to vzdali. Malá Miška by tohle rozhodně nezvládla a nic by z odpoledne neměla. Tak jsem to otočila a jeli jsme k Lozari. I tam byly docela podstatné vlny. Navíc Miška neměla právě štěstí. Najednou začala z ničeho nic ječet, ale opravdu šíleně a než jsem z ní dostala, co se děje, tak ji vosa, která jí vlétla do kalhot popíchala kadencí šicího stroje. Ještě, že malá není alergická, protože tohle by, no ani nechci domyslet. Zchladili jsme nožku, v batohu jsem samozřejmě měla Fenistil, tak jsem jí to namazala a za chvilku se usmívala. Měli jsme s sebou draka, tak ho s Michalem začali pouštět, to bylo něco pro holky … i když, spíše pro Mišku, Terezka se z vln nehnula … a když už se hnula, tak se mokrá vyválela v tom hrubém písku :-P

c11

Pořád žebronila, ať jdeme do vody všichni, ale vlny byly opravdu obrovské a nám se ani nechtělo. Stačilo se dívat, člověk neměl potřebu se neustále mokřit :-P … za chvilku jsme to vzdali a jeli zpátky do kempu. Tam si holky běhaly na horu a dolů z kopce a pouštěly draka. Říkám Michalovi, že Terka určitě spadne … což jsem asi neměla, buch a už měla odřené i dlaně i kolena … jinak pohoda, klídek, tabáček večer …

Ráno 31.8.2011 (11. den) jsme se vydali do obchodu a dokoupili nějaké ty dárky domů a spousty sušených mas, které jsem si chtěla přivézt a nějaký ten sýr, který jsme vezli v prkně na střeše, aby nám nenačichlo auto a doma mi to stejně tak nevonělo, že jsem je rozdala. Po návratu z obchodu jsme si asi v 11:00 otevřeli bubliny. Když už máme ten poslední celý den, tak ať je máme ještě studené :-P . Dali jsme si oběd a chystali se na pláž. Šli jsme pěšky. Terezka jako vždy nevylézá z vody a i my si užíváme nejklidnějšího moře, jaké jsme vůbec v Lozari zažili. Já sama jsem tam byla 3x. Pak se vracíme do kempu a pomalu začínáme balit. Ráno chceme vyrazit, co nejdříve to půjde, trajekt nám jede z Bastie v 13:30. Zabalíme skoro všechno, necháme si jen věci na cestu a na spaní, budík si chystáme na šestou a jdeme i brzo spát, protože nás pak čeká téměř 24 hodin na cestě. Chceme dojet do Bastie, projít se po starém přístavu, mrknout se ještě na nějaké suvenýry, zajít si na nějaký dobrý oběd a tak dále. Každopádně v pátek nás po téměř 14 dnech čeká krutý návrat do reality, já osobně už jsem měla špatné sny o GE … ach jo.

Ráno 1.9.2011 (12 den na cestách), budíček máme v 6:00, je tma a poměrně i chladno. Zabalíme stan, převlečeme se na cestu. Ráda bych si šla i vyčistit zuby a učesat a tak, jenže umývárny se zrovna myjí a jsou zavřené, co teď (no nic, jedu, snad to přežiju), v 7:20 vyjíždíme z kempu, směr Bastia. Cca 10 km po výjezdu zjišťuju, že fakt ne, že nemůžu existovat bez vyčištěných zubů, Michal zastavuje v jedné zatáčce, hledá mi kartáček v kufru a já si s úlevou čistím zuby a vyplachuju vodou z láhve. Bože, to je neskutečné :-P , tak a můžeme dál. V 8:30 dojíždíme do Bastie. Je trošku pod mrakem (nevídaný jev) a i chladno. Zaparkujeme auto na takové velké cestě a vydáme se směrem k starému přístavu. Ten najdeme, opět místo, které stálo za to vidět, sedáme si do kavárny na pobřeží a dáváme si první dnešní presso (jak už jsem zmínila, ten den jich bylo moc, Michal asi 8, já asi 6, dala bych si i více, ale žaludek už mi to nedovolil). Fotíme starý přístav.

d9

Cestou z přístavu nacházíme konečně pořádný obchod se suvenýry, už začínáme docela spěchat, abychom si stihli ještě někam zajet na oběd, ale přesto neodoláme. Holky si vybírají, Terezka psací soupravu, Miška velký hrneček s oslíkem a nápisem Corsica (já z něho piju večer svůj bylinkový čaj), nám se líbí korsická souprava na espresso picollo, takže i tu si kupujeme. Před náma si nějací francouzi kupují přívešek k řetízku, jsou tam na to dvě rodiny, snad deset lidí a obrovský zmatek, trošku nervózníme, přece jen máme nakvap. Prodavačka, taková starší korpulentní paní na nás dělá posunky, otáčí oči směrem vzhůru, dochází nám, že je to poměrně komplikovaný nákup, za pár euro. Konečně odcházejí a znovu se zase vracejí. Ptám se, jestli můžu platit kartou a po souhlasu si nechávám natipovat zboží. A paní trvá na tom, že nám to musí zabalit, nechci být neslušná, tak souhlasím. Michal začíná být nervózní … paní balí rychlostí závodního šneka, přichází taková mladá holka, něco si chvilku povídají, pak ona odchází a paní mi vypráví o jejich problémech s otěhotněním (mluvila francouzsky, já jen přikyvovala, ale fakt jsem jí rozumněla) :-P jsem drbna, co na to říct, s komunikací nemám nejmenší problém (však se tím živím, ne?) Konečně naskládáme úhledně zabalené balíčky do tašky a vydáváme se směr auto a v tu chvíli nastane skutečný problém, protože ať jdeme, jak jdeme, auto prostě nikde. Prošli jsme celou Bastii tam a zpátky a zase tam … holky hučí, protože začalo být pořádně horko a já ve vysokých botách taky vidím dvojmo. Nedaří se nám, situace začíná být kritická, nemáme moc času, oběd se rozplývá v oblacích a jenom nezbývá, než doufat, že vůbec stihneme trajekt. Holky brečí, že odsud neodjedeme, já bych nadávala i sprostě, ale ovládám se (kupodivu). Nakonec,snad po hodině a půl hledání se Michalovi podaří nahodit navigaci a najde ulici, kde máme auto. Chodili jsme samozřejmě pořád dokola, jenže cesta, jak se rozdvojovala, tak jsme šli po té špatné. No ale oddychli jsme si. Jenže je 11:15, oběd už nestihneme, musíme si nechat odbavit auto na trajekt. Tak jenom zajedeme do obchodu, koupíme si nějaké jídlo, pití a mlsky na cestu a sjíždíme dolů do přístavu, v 11:45 už čekáme odbavení na trajekt.

e8

Já se jenom potřebuju převléknout z šatů do riflí. Jenže kde tady. Všude je plno lidí. Tak si otevírám dveře u řidiče, klekám na zem a soukám se ze šatů. Všechno mi padá, já se stydím, dávám si pozor, aby nikdo nic neviděl, Michal s holkama se řehtají, jako o život. Nakonec se mi to daří. Po jedné hodině se nalodíme na trajekt, najdeme si zase zákoutí, kde si dáme deku, holky mají lehátka, dáváme si presso a čekáme na odplutí. Což se děje přesně v 13:42, je zataženo a nejspíš začne pršet (to jsme za celou dobu, co jsme byli na ostrově nezažili, potom jsme na windguru zjistili, že doopravdy v Bastii sprchlo). Tak vyjíždíme, ahoj Korsiko, doufáme, že se ještě uvidíme.

f5

Trajekt zpátky už pro nás není taková novinka, takže si to zase až tak neužíváme. Ale co, přežít se dá všechno. Jen mě trošku dopředu děsí, že ještě budeme tolik hodin na cestě, protože cestu zpátky jedeme na jeden zátah. Do Livorna (teď už s úsměvem vzpomínám na to, jak jsem tam holky ukládala v přístavu na trávě) dojíždíme v 17:42 … ale bohužel, nějaký “chytrák” se nedostavil k autu a bylo to právě to poslední auto, které bránilo ve výjezdu všem. Neustále hlásí rozhlas dvě jména, které nám to tady všechno brzdí. To si člověk pomyslí, co to může být za idiota, kvůli kterému tu všichni trpíme v dusném a vlhkém podpalubí, kde ze stropů kape voda), nechápu, kde se takhle může člověk na lodi ztratit, ale vyloďujeme se skoro až za hodinu, je přesně 18:30. Protože jsme nestihli pořádný oběd, chceme si zajít do pizzerie ještě předtím než vyjedeme. Je sice zavřeno, ale majitel je velice pohostinný a otevírá dříve. Dostaneme i pizza pečivo, které zůstalo po zatápění pece. A pizza luxusní. No a je potřeba vyjet, nic jiného nezbývá, čeká nás zhruba 12 hodin na cestě. V 19:30 vyjíždíme z Livorna, ještě volám bráchovi a jedeme. Holky si pouštějí DVD a usínají, já jsem vzhůru, přesto, že první úsek řídí Michal. Když se začne stmívat, zkouším trošku spát a trošku se mi to i daří, ale žádná sláva to samozřejmě není. Michal přejede skoro celou Itálii, dojezd Itálie a Rakousko je na mě. Předává mi auto někdy kolem půlnoci. Je 2.9.2011, 13. a poslední den našeho cestování.  Ze začátku se to dá, ale nebudu tvrdit, že nejsem unavená. Jedna věc mluví za vše, chtěla jsem si bliknout dálkovýma (levou páčkou) a já si ostříkala vodou přední sklo (pravou páčkou), zvuk stěračů vzbudí Michala a ten nechápe, pak znovu, tak se tomu smějeme (doopravdy to nedělám schválně), pak ještě jednou a ještě jednou a pak si dálkové radši nepouštím. Zavěsím se za polského řidiče mercedesu Sprinter, za ním se mi jede dobře. Toho to ale po nějaké době přestane bavit, že mu svítím do zpátečního zrcátka, tak zpomaluje a pouští mě dopředu, takže chvíli zase jedu první já. Trošku i zrychluju, už chci být co nejblíže domu. Únava je šílená, mám pocit, že každou chvíli usnu. Michal je vzhůru, domlouváme se, že na nejbližším odpočivadle si to zase vyměníme, svoji trasu jsem odjela, cca 330 km, už se špatně držím v zatáčkách, mám strach z mikrospánku. Vím, že až na rakouské dálnici nastane to zúžení, netrefím se s tím na cestu … přesto, nejbližší odpočivadlo je za 20 km, kdy už vidím kolem sebe všechny svaté. Zastavujeme (konečně), Michal si dává další presso, já už ne, chci spát a jedeme dál. Čeká nás posledních 400 km a budeme doma. Já usínám, hodně tvrdě. Probouzím se po svítání, ve Vídni, Michalovi se chce ale šíleně na záchod a není kde zastavit. Nakonec sjíždí … vydržel to :-P , za chvilku přejíždíme české hranice. Zavolala bych našim, ale je brzo, určitě ještě spí. Nakonec volám od Hranic, volám mamce do práce, babičce, znovu bráchovi, hlásím, že jsme doma … a v 8:00, po 26 hodinách na cestě konečně totálně rozbití dojíždíme domů. Jediné, co chci je spát (ale dostaneme se k tomu až večer), něco málo vybalíme, odpočineme si a jdeme na oběd k nám do Golfu (dám si pro změnu pizzu :-P ostatní tedy ne ) a pak ještě kolečko po rodině, všichni nás vítají, jako bychom se vrátili z cesty kolem světa. A to zase ne, ale vrátili jsme se plní dojmů, z úžasné dovolené (ten týden po tom, jsem měla neustále u sebe mapu, kterou jsme si cestou zpátky koupili na trajektu, protože každý se ptal, co a jak bylo, měla jsem to vyprávění už tak nacvičené, že jsem to ze sebe vysypala na počkání). Bylo to doopravdy báječné dobrodružství, podtržené opravdu úžasným místem, podpořeno skvělým počasím  … byl to zážitek a my už teď jenom čekáme na léto, až budeme znovu moct vytáhnout toulavé boty a vyrazit někam do světa. Snad to všechno, co máme v plánu vyjde a budou další zápisky tady, do toho cestovního deníku. Takže ještě jednou a naposledy, Korsiku můžu všem jenom doporučit … a zážitkům z dalších, budoucích cest zdar :-P

http://janavavrova.rajce.idnes.cz/Korsika_2011_8_8_….._Lozari_Belgodere_Bastia/ (všechny fotky z poslední části)