Proč Itálie? Proč Lago di Garda? Jednoduché, dlouho o tom místě mluvíme, jen to pořád nějak nevycházelo … z hecu jsme si loni řekli, že na desáté výročí svatby (1.6.) si tam zajedeme na “svatební cestu” … taky proto, že jsme ji ještě nějak nestihli :)  (fakt jsme nikde pořádně nebyli sami už 9 let) … a i když s holkama jezdíme rádi, tak jsme si řekli, že tuhle příležitost si ujít nenecháme :) Takže plán jsme měli, realizace nás čekala. Za prvé domluvit se vůbec s někým na hlídání holek, těch pět dní není málo … ale já mám svoji nejhodnější maminku, která má opravdu obrovské pochopení pro každou blbost, kterou já nebo brácha vymyslíme :) , pak taky volno v práci, že, protože dovolenou si musíme plánovat v prosinci a samozřejmě mi to v tu chvíli nedošlo a nezadala jsem si ji … přesto, vyšlo to, osm dní volna v kuse a padnou na to dva dny dovolené. To, že jsem předtím v GE snad i spala, to pominu, když to bylo pro dobrou věc :) to bylo moje volno, další věc byla přemluvit Michala, aby si taky vzal o jeden den více (což kupodivu, a budiž mu to ke cti, bylo tentokrát bez řečí a vytáček z jeho strany) … máme rádi aktivní odpočinek takže jsme hned řešili, co všechno vezmeme sebou: 1. je to surfařský ráj, funguje termika mezi skalama, takže pokud bude pěkně, bude pravidelně foukat, z toho vyplývá  Michalovo prkno (i já budu surfovat, ale na netu), plavky bereme, ale nečekám, že je použijeme  2. stezka na in-liny do Arca (z té jsem nadšená já, docela jsem i chodila trénovat na Olešnou a moc, moc, moc se na to těším), brusle máme samozřejmě oba dva a já provětrám svoje nové Fily  3. milión cyklostezek = kola (že nejezdím? no a? tak budu :)  jediné, co mě odrazuje je ta přilba, která je v Itálii povinná, už ji tu mám (Jani, děkuji) a obcházím ji velkým obloukem (je tam nápis Rebel, no to jsem přesně já :) ) a taky jsem vytáhla sportovní kalhoty (nechci říct tepláky, jsem na tohle slovo citlivá, hned mám osypky, tepláky bych na sebe nikdy nevzala, ale to si myslím i o té přilbě :-P ) … a hlavně bych tímto chtěla poděkovat Jancovi, že mi půjčil kolo  4. nádherná příroda, tady je asi jasné, že mám na mysli své foťáky (obě zrcadla připravené, nabité, karty prázdné) jen aby vyšlo počasí. Sleduju už týden windguru a no, no, nevím … minimálně jeden den bude pršet (to nevadí, naplánujeme jinou zábavu).

Takže plánů spousta, co vyjde, to se teprve uvidí. Připraveno máme už myslím všechno, a že toho nebylo málo: repase alternátoru do auta ( :)  to je tak, když si člověk vezme automechanika, a to ani nechci vzpomínat na pátek, kdy mi Michal jen tak oznámil, že asi bude potřeba vyměnit jeden vstřik paliva, což se samozřejmě nepotvrdilo). Já jsem musela udělat vánoční úklid celého bytu, když tu mamka bude s holkama a se psem bydlet, abych se nemusela stydět (jestli mě to bavilo? hádejte :-P ) … od včerejška balím a dodělávám spoustu věcí, taky jsem si mezitím skočila na odpolední do práce a spát šla docela pozdě na můj vkus, na to, že dneska celou noc strávím v autě (ale už se těším na hořké presso na dálnicích). Ráno jsem vyměnila eura, koupila rakouskou dálniční známku, převedla peníze ze spořáku na účet (s čímž mám v poslední době nějaké potíže, peníze nasyslené na spořáku a kdykoliv potřebuju něco většího zaplatit je sobota nebo neděle a peníze nejdou převést :-P ) dokoupila věci, které byly ještě potřeba, zabalila, douklízela a čekám na 16:00 kdy mám sraz (rande :) ) s Michalem v ateliéru, kde budeme nechávat zadní sedačky z Picassa (kola dáváme dovnitř) a nabalíme auto. No a počítám že mezi osmou a devátou vyjedeme … takže doufám, že si to maximálně užijeme a pokračování po návratu :) jen jedno vím jistě, těším se na to opravdu úplně nejvíce :)

Takže jsem se na chvíli dostala k pc a můžu začít přepisovat cestovatelský deník, tentokráte s názvem Lago di Garda.

a11

Začnu začátkem: den 29.5. výjezd, z domu odcházíme ve 20:00, i proto, že Terezka je moc nervozní, pořád poplakává, Michalka si stěžuje na bolení bříška, takhle by to dál nešlo. Auto máme zaparkované u Michala v práci, tak popadneme zbytek věcí a jdeme. Za chvilku jsme tam a můžeme vyjet. Je 20:12 … frčíme. Ze začátku se jede dobře, doprovází nás romantický západ slunce, kolem Olomouce se zastavujeme na kávu a vyrážíme vstříc dobrodružství. Usínám, až do Brna tvrdě spím. Vím to podle písniček, které hrají v cédéčku. Docela se to dá, ale jsme unavení. Den předtím jsme byli oba v zápřahu až do noci, teď jsme celý den taky makali a místo spaní si dáme noc na cestách. Přebírám řízení v Rakousku, po 220 km už zase začínám kličkovat a je jasné, že pro tuhle chvíli jsem dojela. Michal je taky unavený, ale řídí (na rozdíl ode mě v pohodě). Projíždíme Brennerský průsmyk, všude na horách kolem je sníh a teplota klesá na 6°C. Michal skočil na benzince pro další presso, já do té zimy ani nevystrčím nos. Rozednívá se a jedeme dál. A přichází nejhorší krize, Michalovi se chce spát a v zatáčkách mu padá hlava, já na tom nejsem o moc lépe. Přesto se na chvíli musíme vyměnit. Já se soustředím na řízení a Michal okamžitě tvrdě usíná, stačí mu chvilka a po 40 km se znovu měníme zpátky. Máme toho oba dva už tak akorát, ale víme, že jsme téměř u cíle. A taky, že ano v 6:55 dojíždíme do Torbole u Lago di Garda, to je náš cíl. Kemp je bohužel otevřený až od 8:00, tak se tu procházíme po pláži a pak už jenom čekáme v autě. Naštěstí jsou dochvilní a opravdu se v osm otevírá. Domlouvám se anglicky s paní na vrátnici a ta nás posílá, abychom si vybrali parcelu, na které chceme bydlet. Parcely jsou poměrně malé (v tu chvíli si vzpomínám na to, jak Michal chtěl, abychom vzali jenom malý stan :-P ), ale co, tak tady ten náš hangár postavíme. Vybrali jsme tedy č. 37. Na vrátnici vyplňujeme papíry, co mě překvapuje, že pas chce po nás obou, s tím jsem se ještě nesetkala, a také němci před náma dávali jenom jeden doklad. Je mi to nepříjemné, protože nám tím pádem, jako by dali najevo, jaké mají s čechy zkušenosti. Ale co, přece si nebudu kazit náladu, nestojí mi to za to, my se rozhodně za nic stydět nemusíme. Postavíme stan a první věc, na kterou se chystáme, je káva. A zjišťuju další věc, kterou nemám zápalky! Sakra! K tomu bych se ještě vrátila: v Rakousku mi zničeho nic blesklo hlavou, že nemám ručníky, až mě to vylekalo. Hlavně, že se mě mamka ptala, jestli mám utěrku (taková zbytečnost, říkám jí :-D ) a nemám takovou důležitou věc. Už se mi honí hlavou, jak v Itálii budeme shánět ručníky. Další věc, kterou nemám je zrcátko (což se časem ukáže jako zbytečnost, protože v kempu v dámské umývárně jsou), neměla jsem jar na nádobí a houbičku, ale všechno jsme nakonec vyřešili. Teď ten oheň ihned řešíme zapalovačem z místního obchůdku. A konečně káva! (Ty tři pressa po cestě ani nepočítám). Prohlížím si kemp, pěkný, čistý, klidný, u každého placu kola a prkna a plachty na surfování, vypadá to, že jsme tu dobře. Museli jsme se vydat do obchodu, hlavně pro pečivo, ale také se podívat po těch ručnících … nesehnali jsme, a to ani ve třetím obchodě. Měli je tam sice, jenže takový nevypraný froté ručník je mi stejně na nic … však to nějak vyřešíme. A taky nás zarazily ceny potravin. Z Francie jsem byla zvyklá na ledacos, ale tohle je tedy šílenost. Pečivo na váhu a polovina chleba stojí skoro padesát kaček. Pak už jsme to neřešili, jen to prvotní překvapení.
Vracíme se k jezeru, je nádherně, je azuro, slunce svítí, skály se majestátně tyčí nad jezerem a co víc (ale to jsem ještě v  tu chvíli nevěděla), není opar (a ten je tady prakticky pořád), ale i tak, už nemůžu, po probdělé noci si musím na chvíli lehnout, nakonec tvrdě spím dvě hodiny, Michal tvrdil, že nespal vůbec, ale taky to zalomil na židli před stanem, co jsem tak zahlédla :-P . Po probuzení jsme plní energie, takže si bereme kola a jedeme na krátkou projížďku kolem jezera (první vyjížďka na kole a kupodivu to šlo, ono to bruslení má něco do sebe, nejsem až tak úplně mimo formu). Objeli jsme kousek, nafotili první (a nejkrásnější fotky) a vzhledem k tomu, že začínalo foukat a na vodě už byli windsurfy, vraceli jsme se zpátky, protože Michal už se viděl na vodě. Nastrojil si plachtu a už byl tentam. Pouštím si MP3 a relaxuju a užívám si té pohody. Vítr dlouho nevydržel, takže si Michal dává pivo a rozhodli jsme se ještě pro jednu vyjížďku, asi 6 km do blízkého městečka Arca. Cesta je příjemná, je to cyklostezka mezi vinicemi, dobře se jede, ale nebudu tvrdit, že mi to nedává zabrat, nejsem zvyklá trávit tolik času na kole, ale mám z toho vynikající pocit, endorfiny fungují na výbornou. Po návratu si dávám sprchu a je to, jako bych se znovu narodila, zajdeme si na net (hot spot je jen v okolí vrátnice, ne u stanu, což je škoda), pak si otevřeme bubliny, které pro tuto příležitost vezeme z domu a začíná hřmít. Jako by se blížila bouřka. Trošku začíná i pokrapávat, ale je to opravdu chvilka, nakonec neprší vůbec. Dáme si něco dobrého k snědku a jdeme spát. Po probdělé noci na to máme nárok. Oba jsme se shodně probudili, je tma, dívám se na hodinky 5:35, říkám to Michalovi a oběma nám nedochází, proč je kolem tak živo, tolik lidí vzhůru. Zajdeme si na WC, a až pak nám to dochází, ty hodinky se zastavily, na telefonu jsme měli 22:35, poté už spíme až do rána.

b9

Druhý den ráno vstávám až v 9:00 za samozřejmě nezbytných řečí mého muže, který už je hodinu vzhůru, no a co, já nikam nespěchám. Dáváme si kávičku (za celou dobu jsem neuvařila ani jednu, tak pěkně se o mě drahý staral :-D ) a snídani. Baví nás drzí vrabci, kteří poskakují kolem a loudí jídlo, jsou úplně ochočení a nejde se jim nesmát. Tak se s nima samozřejmě dělíme. Poté na mě Michal zkouší, jestli bychom si nedali cca 15 km projížďku do Malcesine. Nic nemamítám, čímž jsem ho překvapila (a mám z toho radost). Nasazuju přilbu, pojedeme kolem cesty tentokrát už to bez ní nerisknu (říkám si buď zodpovědná, máš dvě malé děti a navíc nemůžu nereagovat na Janin mail se třemi vykřičníky, až už bez přilby nejezdím, přece nezklamu hlas svého svědomí :-P ). No, ale k teplákům jsem se ještě nedopracovala, zahrnuju si nohavice riflí a v duchu jim dávám funkci jezdeckých kalhot na téhle dovolené. Vyjíždíme, tentokrát už to nejde tak lehoučko, paradoxně je nejhorší první kilometr, bolí mě nohy (a hlavně zadek) a říkám si, do čeho že jsem se to nechala uvrtat. A pak najednou to jde, netvrdím, že nějak extra rychle (taky fouká hodně silný protivítr), ale jedu. Celá cesta je mírně do kopce a nedělá mi to problémy (i když Michal na mě kolikrát čeká). Dojedeme na jedinou kitterskou pláž na celém Lagu a odpočíváme. Čokoládu, kterou jsem si vzala pro případný pokleslý krevní cukr nepotřebuju vůbec, stačí obyčejná voda a jsem ready. Sundávám boty a zkouším vodu, hned jsem rozhodnutá, že plavky zůstanou v kufru na příště (koneckonců, všude kolem jsou Dolomity). Ale vzduch je opravdu teplý. Fotíme pár fotek, plus jednu samouspouští (po tom záběru na kole si nějak nemůžu vzpomenout, jak se samouspoušť nastavuje, medituju nad tím snad pět minut, než se mi rozsvítí, no co už :-P ). Taky si musím zaběhat, protože foťák je dost daleko od místa, které chci fotit). Cestou zpátky jsem věděla, že mě čeká jeden velký kopec, psychicky jsem se na to připravovala od výjezdu. Jedeme, jedeme, jedeme, pak mi to nedalo, říkám Michalovi, kde už je ten kopec, ten se směje, že jsme ho dávno přejeli. Cesta zpátky vede z kopce, takže v městečku Torbole jsme hned. Kemp Arco-Lido je trošku bokem na břehu řeky Sarky. Hrozně mě to s tím kolem baví, protože člověk toho vidí o tolik více, než z auta, kde je určitý akční rádius a dál se nepodívá. Já zapřísáhlý odpůrce všech kol světa, začínám měnit názor a hlavně mi vrtá hlavou letní dovolená. Najednou se nám nechce trávit 6000 km v autě … V kempu si dáme oběd a nezbytnou kávu, nefouká, je velký opar a nefunguje termika mezi skalama. Dokonce spadne pár kapek, ale opravdu minimum. Za chvilku zase svítí sluníčko. Uvažujeme co dál a říkáme si, že jestli se nerozfouká, zajedeme se podívat do některého z dalších městeček kolem jezera. A nefouklo, tak jsme si vyjeli do Limone (to zase byla cesta, úzká, samá zatáčka). Pěkné místo, je to přístav, všude plno lidí. Kupujeme si opravdu luxusní zmrzlinu a procházíme se procházkou mimo centrum přístavu. Jako bychom tu byli sami, sem tam někoho potkáme, ale většina lidí se soustředí dole v přístavu. Docházíme až k takové pěkné pláži, vypadá to tady jako u moře, romantika. Cestou zpátky jsme našli úplně zastrčenou pizzerii na pobřeží jezera, kde si dáváme presso a první pizzu, mňam (miluju pizzu). Celou dobu v Limone bylo lehce pod mrakem, ale neprší. Cestou zpátky to vezmeme přes Arco a pak už zpátky kemp. Dnes už nic neplánujeme, dáme si červené víno a povídáme si. Nezapomeneme ani na skype s rodinou. Zítra máme to naše velké výročí. U vína mluvíme o změně plánů na dovolenou a baví nás u toho hejno vrabců, máme na stole rozložené mapy, jeden si sedne na stůl a kouká, dokonce pak přišlápne Michalovi nohu. Prostě pohoda, jazzzz…..

c12

1.6. budíček v 7:30, tady v okolí brečí dítě, a to se nedalo, to byl řev … (je vidět, že nám odrůstají holky, začínám být náročná na cizí děti, ale ta holčička je fakt šílená, za celou dobu, co jsme tu byli neustále poplakává, vidím taky důvod, jen sešpulí pusinu a rodiče kmitají a nedej bože, aby se maminka šla osprchovat nebo tak něco, to ječí vkuse) … říkám Michalovi, kdybych měla zase nějaké myšlenky tímto směrem, ať mi ji připomene :-P … Venku je pěkně, ale velký opar, vrcholky Monte Balda v husté mlze. Po zhodnocení situace jsme se rozhodli, že naložíme kola do auta a zajedeme se podívat na Lago di Ledro tady kousek a lanovku na Monte Baldo necháme na odpoledne. Cesta na Lago di Ledro je ta správná horská kozí, taková co já ale vůbec nemusím. Objedeme na kole celé jezero, tady poprvé narážíme na větší kopečky (jedu sice, ale dává mi to hodně zabrat). Michal se směje, že mám na zádech pruh bláta, jak jsem se do toho pustila s vervou. Pěkná projížďka to byla. Odhadem tak 15 km. Cestou zpátky říkám Michalovi, jestli si cestu nechce natočit (tak jak má natočené korsické), což jsem ale neměla říkat, protože si dal dolů rallye, včetně předjíždění (a já po dlouhé době vidím Steva), měla jsem hrozný strach, ufff, ještě teď je mi mdlo, když si na to vzpomenu. (Off topic, teď právě je 3.6. zhruba čtyři odpoledne a já píšu během cesty domů, teď jsme na dálnici v Německu, Michal řídí a já cvakám). Po návratu do kempu se rozhodujeme, že svatební večeři změníme na svatební oběd a vyrážíme procházkou do Torbole. Není to nejblíž, procházíme se po pláži, až dojdeme k takové malé pizzerii. Já si konečně nikým neomezovaná dávám pizzu s frutti di mare, Michal se ošklíbá, že ta chobotnice na něho právě mrkla, blbeček, chuť mi nezkazí, a že tam těch potvor z moře vytažených bylo. A to si říká ženich (jj, před deseti lety jsme taky právě obědvali, ani si nepamatuju, co to bylo). Cestou zpátky jdeme přes Torbole, kupujeme nějaké maličkosti holkám. Je teprve 13:30, tak přemýšlíme, co dál. A protože potřebujeme bubliny na náš slavnostní výroční večer, frčíme do Arca. Nad Arcem se v kopci zvedá zřícenina hradu. Mluvíme o tom, že se tam vypravíme na kole, docela se na to i těším, to prostředí kolem je opravdu malebné. Ale kde tady taky není, že. Jezero je obklopené samými horami, dodává to tomu ten správný rozměr, ale to jsem odbočila. Po nákupu ve stanu jsem si říkala, že bych si i chvilku odpočinula, vždyť jsme neustále vyvíjeli nějakou činnost, ale bylo tam tak horko, že jsem změnila názor. Sedli jsme na kola a jeli se projet do vedlejšího přístavního městečka Riva del Garda. Bylo to blízko a městečko jsme projeli úplně celé. Jen jednu vadu to ježdění na kole má, málo fotek. Protože komu se chce pořád zastavovat, vytahovat z batohu foťák, fotit, schovat foťák, nasednout a jet (teď teprve jsem pochopila Jirku Buczka, který mi to vysvětloval … a Buczci jsou rodina, která na kole jezdí pořád). Ta projížďka mě úplně nakopla a jako, že po té pizze jsem byla úplně hotová, uvažovali jsme o zmrzlině, ale nebylo na ni místo, ani chuť. V kempu jsme se zdrželi jenom chvilku, popadli brusle a šli si vyzkoušet bruslařský terén (ten jediný mě tady trošku zklamal, protože  jsou tu prudké zatáčky a tím, jak je na stezce pořád plno cyklistů, zdá se mi to hodně nebezpečné, vjet do zatáčky, kam nevidím, to by bylo o držku), ale trošku jsme si zabruslili i tak. Taky přišla sms od mamky, že nás pozdravuje Majlíček a že je hodný a že ji má rád … což by mě zajímalo, jak to vlastně je, jestli je fakt hodný nebo nám mamka jenom nechce přidělávat starosti. Další přišla od bráchy, že máme doma krásně naklizeno, což mě sice těší, ale nějak se to neslučuje s tím, že jsem mamce říkala, ať nic neuklízí, tak nevím :-P . Večer si dáváme bubliny Chardoney a přiťukáváme si na naše výročí. Pak už jsem tak utahaná, že chci jít spát. Michalovi se nechce, ale jde taky. A dopadá to přesně naopak, on usne okamžitě a já koukám do stropu do půlnoci.

d10

2.6. Ráno jsem si přispala, kafíčko už jsem měla na stole a po nezbytné proceduře udělat ze sebe člověka, vyrážíme na kole do Arca. Chvilku mi zase trvá, než rozhýbu ztuhlé svaly, ale první den můžu říct, že mě nebolí zadek, a to ani trochu, příjemná změna (zato mě chytá drsně bederní páteř, ale to asi nebude z kola). Do městečka jsme dojeli v klidu a dostali se až pod castello, které je v kopci a kam jsme se rozhodli dostat. A ejhle, hned u vstupu nahoru schody (pěkně prudké a taky dost je jich), Michal si asi myslí, že se zaleknu a dál nepůjdu, ale co, teď se přece nezastavím (i když nevím, jestli nad těmito schody nejsou další a další, doufám tedy, že ne). Vyneseme kola (a už tady začínám mít dost) a čeká nás převýšení nějakých 200 m na kousku cesty, takže je to tu pěkně prudké. Michal si to vyjel bez zastávky (i když přiznal, že poslední kopec tak tak) a já střídavě popojíždím a vedu kolo. Okolí je tu krásné, určitě to za to stojí. V posledním kopci už ale kolo vede mě :-D , mám totálně dost, jsem zpocená jako myš a nutně potřebuju vodu. Chvilku mi trvá, než se vzpamatuju. Do areálu hradu kola nesmějí, tak se vystřídáme a jdeme se tam podívat. Je tam krásný výhled na celé Arco a vzdálený opar dává tušit i kde  je Garda. Po prohlídce se vydáváme cestou dolů, já tak napůl (mám respekt, nepotřebuju si rozbít hubu) a Michal naplno (dole říkal, že se mu až rozpálily ráfky). Sneseme kola po schodech a sjíždíme takovýma zajímavýma uličkama na náměstí (aspoň myslím, že to bylo), takové pěkné, u kostela. Zapadneme do první kavárny a dáváme si kávu a zmrzlinu (přemýšlím nahlas, proč ta naše zmrzka nemá s touhle nic společného). Cestou si zajdeme na nákup a Michal si přímo před supermarketem dává pivo. Dojíždíme do kempu a začíná foukat, je krásně letně, i ten opar, jako by se rozfoukával. Vítr ale nebyl značka ideál, byly obrovské vlny, ale v rámci možností je Michal spokojený. Nějaký čas trávím na pláži a pozoruju tu záplavu plachet surfařů, pak se zvednu a jdu umýt nádobí a poklidit trošku ve stanu, pak si sednu chvilku k PC, pustím si MP3 a za chvilku přijde Michal od vody. Vypadá to, že ten opar není tak velký, takže se rozhodujeme, že neodjedeme z Itálie, aniž bychom si vyjeli lanovkou na Monte Baldo, takže vyrážíme do Malcesine na lanovku. Kupuju lístky až úplně nahoru. Lanovka jede hodně rychle a nad stanicí St. Michelle se otáčí kolem vlastní osy o 360°. Je to zážitek, máme nádherný rozhled na jezero. Když ale dojíždíme nahoru, je už kolem mlha. Jsme v 1800 m n.m., je tu parádní zima, ale my poučeni článkem z netu máme bundy (když vidím lidi v tričkách a kraťasech, jak vyšli ven, a hned zase zapadli zpátky, je mi jich líto, taková škoda). Koneckonců, i ta mlha je škoda, musí tady být nádherný rozhled nejen na jezero, ale i po Dolomitech. No, co se dá dělat. Procházíme se, v restauraci si dáváme vysokohorské presso a uděláme alespoň pár fotek. Lanovka dolů se houpe ještě více, než ta nahoru. A my už se těšíme do tepla. Do kempu dojíždíme skoro v 18:00 a teprve si dáváme oběd, od snídaně jsme kromě zmrzliny nic nejedli, ale kdopak má čas pořád myslet na jídlo. Otevíráme si víno a jdeme si sednou na pláž, fouká, pozorujeme poslední surfaře a vracíme se zpátky ke stanu. Znovu probíráme letní dovolenou. Otevíráme možnost, jet na týden tady, s kolama, prknem, projít trošku i hory tady, to by se holkám mohlo líbit (a nám určitě, to je jistota). A abychom je nepřipravili o moře, tak pak na další týden třeba do jižní Francie, tam je taky nádherně. Uvidíme, doma to popočítáme kilometrově, časově a taky je potřeba zvážit další podrobnosti, ale přikláníme se téhle variantě čím dál tím více. Sicílii bychom nezrušili, jen odložili cca o rok, na dobu, kdy budeme mít i jiné, úspornější auto, nějaké varianty promýšlíme i v tomhle směru, tak uvidíme. Je na čase jít spát, zítra nás čeká zase 1000 km. Je neuvěřitelné, jak rychle ty čtyři dny uběhly, akčnější dovolenou jsem v životě nezažila, bylo to naprosto úžasné, dopadlo to tak tisíckrát nad naše očekávání, a to nemluvím o počasí. Jeli jsme s tím, že pršet trochu bude nejspíš denně a nepršelo vůbec a krásně bylo.

e11

3.6. Vstáváme po sedmé a po dobré snídani začínáme balit. Počasí tentokrát není nic moc, sbírá se to, ale naštěstí zabalíme za sucha. V Arcu si kupujeme nějaké věci na cestu a v 9:45 vyjíždíme směr F-M. Večer kolem desáté jsme i s několika zastávkama doma a ach jo, tak rychle to uteklo, parádní zážitek … a co se týká léta … Sicílie se odkládá na neurčito a vypadá to, že si budu kupovat kolo a vše potřebné k tomu :-P (Michal mi jich dnes už pár ukázal na netu, ale necháváme si ještě čas na rozmyšlenou)

a naposledy, odkaz na všechny fotky na rajčeti: http://janavavrova.rajce.idnes.cz/Italie_2012_-_Lago_di_Garda/