… aneb někdy je lepší neplánovat :)

Abych to vzala popořádku, někdy na jaře jsme se domluvili, že určitě chceme jet na nějakou společnou dovolenou … vzhledem k tomu, že jsem v červenci žádnou dovolenou neměla  (když jsem si ji zadávala, už tam nebylo místo), záleželo hlavně na tom, jestli aspoň nějaký ten den dostanu, a jo (není nad to mít dobré vztahy s hlídáním provozu :-P ) 12. a 13.7. mě do tabulky nějak nacpali :) … takže plán byl naprosto a jednoznačně jasný ve středu 11.7. po práci vyjíždíme na Nové Mlýny. Ostatní, co nedostali dovolenou, za námi měli přijet v pátek večer, plus Buczci, kteří  putují jenom na kolech dva týdny po jižní Moravě se za náma taky měli zastavit, a taky bylo domluveno setkání s kamarády z Brna. Plán pěkný, ale ačkoliv ze začátku prázdnin bylo nádherné počasí, samozřejmě se to mělo pokazit. A ne málo, pod 20 stupňů denně a déšť? Tak takhle já si ale dovolenou nepředstavuju, to si můžeme vyjet v říjnu a budeme na tom stejně … no, ale co teď? V neděli 8.7. u nás večer byli brácha s Pájou (její taťka se ten den vrátil ze Šíravy, naprosto nadšený, teplo, čistá voda, krásně …) … nechtěli jsme se rozhodovat impulsivně, takže jsme do plánů k Mlýnům zahrnuli i Šíravu, kde podle předpovědi mělo být minimálně o deset stupňů více … ty další dva dny jsem visela při každé aktualizaci windguru na pc a telefonicky jsme to konzultovali. Rozhodnutí padlo v úterý 10.7. jedeme na Zemplín (a to jsem si byla jistá, že se tam letos doopravdy nepodívám :-P ) … s tím, že brácha vyjede v noci na středu, protože měli o den dovolené navíc. Abych ještě upřesnila situaci, věděli jsme, že pršet bude i tam, minimálně ve čtvrtek dopoledne tam mělo pršet docela dost.

Takže jsme se rozhodli, připravila jsem nějaké věci a šla si odbýt poslední odpolední do 22 (tu směnu upřímně nenávidím, usínám tam a před domem pak není kde zaparkovat), než jsem nasedla do auta volám Michalovi, kde a jak s holkama a on mi říká, jo, ty ještě nevíš tu největší novinku, říkám ne?, bráchovi nejede Smart! … fakt jsem se zmohla jenom na: to si děláš prdel?!  Nedělal. A nebyla to žádná triviální závada (přesně to tady nepopíšu, ale je to problém s klíčem a imobilizérem, to auto prostě nejde nastartovat) … volám bráchovi a říkám, že mám jenom jedno přání, a to, že až to auto bude zhazovat z nějakého útesu, budu u toho a kopnu si taky. On byl ještě v naději, že se to vyřeší.

a12

Středa 11.7.: Nevyřešilo a v noci neodjeli. Michal je z toho pěkně ve stresu, od 4 hodin nespí a snad o půl šesté dobrovolně vyráží do práce. Ale všechno se dá nějak udělat, stačí chtít … v poledne mluvím s bráchou, právě vyjíždějí, auto půjčeno od Pájiny babičky, tak se domlouváme večer na pivě :)

Já během dne připravuju věci, trošku máme nedorozumění (komunikační) s autem, takže nakonec začínáme balit, až Michal přijde z práce, což je 15:10, prší (neříkám, že jsem nebyla naštvaná, protože celý den bylo krásně a mohla jsem to klidně nabalit i sama), zbývá nahodit kola a v 16:35 vyjíždíme. V tu chvíli se brácha pohyboval těsně za Braniskem, protože se dostali do kolony kolem jedné dopravní nehody a zdrželi se hodinu. Kus cesty jedeme po pěkném počasí, ale za nějakou dobu se dostáváme do takového podmračna a před námi zcela zřetelně prší. Tlačíme to celou cestu před sebou, protože cesta je úplně mokrá a asi 100 km jedeme za obrovskou duhou. Ale na nás neprší. Nejde to úplně nejrychleji, je docela i provoz, každopádně kolem 22:00 dojíždíme na Šíravu. Ve chvíli, kdy by se nám za světla naskytl první pohled na Šíravu, Míša pronese do ticha: vidíš, kdyby jsi skončil dříve v práci, mohli jsme postavit stan za světla :-P (tím řekla úplně všechno, co jsem v sobě dusila celou cestu, mohla bych napsat rozsáhlé dílo na téma ” Můj život s workoholikem” ). No, ale hlavně, že jsme byli tam. Sotva jsme vystoupili z auta, už nám nesli brácha s Pavlou pivo a vítají nás i Kuba s Oliverem. Majlo je po cestě hotový, má nějaké nedorozumění s Oliverem, pak jen prochází kolem Kuby a ten po něm vystartuje (je jako žralok), je to u něho naprosto nevídané, protože on je takový mouchy snězte si mě, vrčí i na ostatní (přikládáme to únavě z cesty) … při světle čelovky stavíme stan, je to dobrodružství a dost se u toho pobavíme, kolem 23:35 máme postaveno a vybaleno a můžeme si sednout a udělat pohodu. Brácha fouká jejich obrovské nafukovací dvojlůžko (kdyby jste ho potom viděli :-P ) … říká, že přijeli a bylo pěkně, postavili stan a v tu chvíli začala bouřka … každopádně, teď je pěkně. A co je neuvěřitelné, je tady wifina, no fakt, v našem kempu na Medvědí hoře je dostupný net.  Tak hned sjíždím na telefonu počasí a pořád platí, že zítra, tedy ve čtvrtek bude dopoledne pršet, pak už má být pěkně, tak nic, jdeme spát a uvidíme zítra.

b11

Čtvrtek 12.7.: probouzíme se do klasického šíravského uplakaného rána, je tedy fakt hnusně, co ale naštěstí, je teplo. Snídáme u nás ve stanu, Kuba si sjednává pořádek s Majlem, který se ho už regulérně bojí. Povídáme si a asi nikdo nechce přiznat, že máme z toho deště pěkné chmury (a já upřímně nějak najednou nevěřím windguru, že pak z ničeho nic bude pěkně, zdá se mi to nepravděpodobné). Na chvilku nás zabaví zvláštní příhoda, kterou asi ale nedokážu reálně popsat: Kubík, když není přivázaný, tak se každou chvíli rozhodne, že někam jde (a samozřejmě kam chce, neřeší nic a je pryč). Pavla se šla podívat do stanu, jestli tam nespí, nespal, tak si předávají s bráchou deštník a on se jde po něm podívat po kempu. Za chvilku přicupitá Kubík, za chvilku brácha, mluvíme spolu … pak jsou najednou oba dva pryč, mysleli jsme, že šli pro něco do stanu, za nějakých dalších deset minut přijde brácha s vodítkem, že už Kubu asi nikdy nenajde, že byl až u velké cesty, říkáme mu, co blbne, že tu před chvílí byli oba dva, brácha se na nás dívá divně, že ne, že byl až nahoře, že se nevracel a že Kuba nikde není. Snažíme se ho přesvědčit, ale on nechápe. My taky nechápeme. Jako bychom se dostali do nějaké časové smyčky, je to divné. Kuba se samozřejmě najde, protože byl nedaleko a my přemýšlíme, jaká že chyba se to stala v Matrixu :-P , protože všichni, a je nás pět, se shodujeme, že jsme s ním mluvili. Když dopoledne pokročí a déšť trošku poleví, rozhodneme se, že jedeme do Michalovců, nakoupit nějaké věci na grilování na večer a zabít tak aspoň ten deštivý čas. Když přijíždíme tam, přestává pršet, nakoupíme … ale když vyjíždíme zpátky, tak zase prší. Pavla s bráchou jdou ještě po obchodech, chtějí si koupit kempinkové židle. My přijíždíme k přehradě a v mračnech jsou vidět kousky modrého nebe, už neprší a dost se i oteplilo. No a ač je to k nevíře, během nějakých dalších třiceti minut je azuro a teplota počítám k 33 stupňů, přesně tak, jak byla předpověď na windguru. Slunko pere, jako sedlák cepem a jediná záchrana pro nás i psy je přehrada. Voda je parádní. Po vykoupání se vydáváme na oběd do Salaše … dršťková polévka (nechápu lidi, kteří ji nemají rádi, mňam) a halušky (které už ale nedojím ani já, ani Terka), Michal si dává klasicky guláš s pěti a Miška hranolky. Pochutnali jsme si, ale jsme nacpaní k prasknutí. A to mě čeká první projížďka na kole, holky nechtějí, chtějí se koupat, tak pojedeme sami. Cíl je jasný Viňanské jezero. Proč? No, není to tak dávno, co jsme se o tom bavili doma a Michal říkal, že je cesta dost do kopce, a my s bráchou jsme si z něho svorně utahovali, že tam žádný kopec není, smáli jsme se mu, takže je jasné, že je potřeba zjistit, jak to vlastně je. Vyjíždíme, jedu první a nasazuju tempo, abych udělala dojem :-P (po tom obrovském obědě a je asi 35 stupňů), odbočujeme směrem k Vinnému a cesta začíná stoupat. No teď už vím, že je to do kopce, že mi to dalo ku*va zabrat, že jsem nemohla dýchat a že když se mi ten blbeček smál, proč šlapu z toho kopce, s chutí bych ho poslala někam, kdybych si za to nemohla sama), ale dojela jsem, sice jsem měla pocit, že plíce každou chvilku vyplivnu, ale dojela :-P … objíždíme si jezero, to už je pohodička a cesta zpátky, celá z kopce. Chvilkama jedeme na kole přes 45 km/h, fakt se bojím, Michal jede ještě rychleji. Nakonec, když dojedeme do kempu to zhodnotím jako bezva projížďku (endorfiny dělají divy) … a šup do přehrady, pěkně si zaplavat a protáhnout se. Taky jsme museli dávat pozor, aby se nám kluci nepřehřáli, bylo to pro ně chvilkama náročné (kluci jsou Majlo- Parson Rusell Teriér, Kuba-jezevčík, Oliver-grifonek), ale byli fajní všichni tři. Raďa se chce taky projet, ale Pavla nechce, tak jede znovu Michal a my holky jsme ve vodě, až než se nám udělají varhánky. Pája učí Mišku plavat, fakt jí to jde, umí pěkně žabku nohama a teď přemýšlím, jestli vůbec vytáhla za celou dovolenou kruh, myslím, že byly ve vodě pořád jenom s lehátky, které jsem jim v rychlosti koupila před odjezdem. Užíváme si relax, večer grilujeme, máme toho hrozně moc, a dobré to bylo, klobásky čabajky, maso, hermelín, lilek, zelenina, uffff, ani skoro nic nezbylo. Před devátou začíná pokrapávat, tak to pro dnešek zabalíme a jdeme spát (beztak jsme po tom horoucím dni unavení).

c13

Pátek 13.7.:  Budíček 6:42 mám objednané nějaké sportovní oblečení přes internet a volá mi dopravce, jestli může dneska přijet, nechápu, že volá tak brzo, ale domluvím se s ním na pondělí, pak už pořádně neusnu. Vstáváme tedy brzo, kolem 7:30, je krásně v tom vedru se ve stanu vydržet nedá. Dáváme si snídani, Michal všem vaří kávu, je takové netypické šíravské ráno :-P ani mráček. Rozpadly se mi boty, tak se rozhodujeme, že Majla necháme na hlídání bráchovi a Páji (která ho fakt může :-P, že Pájo ? … hlavně jeho rozmazlené ňafání, když se dožaduje pozornosti … její věta: a proč ho vlastně neutratí? ) a vydáme se do Michalovců. Řídím, protože drahý si dal včera pěkně do čumáku … nejdříve jedeme do OC Zepmplín, který už stojí několik let, ale nikdy jsme tam nebyli a já si kupuju v Deichmannu dvoje boty a je tam nějaká akce, takže platím 9,40 euro (fakt nekecám, mám sandále, které v česku stojí 549 a já jsem za ně po všech slevách dala 2,50 euro :-P , takový nákup hřeje, druhé si kupuju kytičkované tenisky (o kterých ještě budu mluvit) … no a pak jedeme do Michalovců na náměstí, sedneme si do kavárny s výhledem na vodotrysk a dáváme si mňamkozní kávu). Pár fotek, holky samozřejmě zmrzlinu s překvapením a jedeme ještě něco nakoupit na grilovačku a zpátky. Kupodivu byl Majlo hodný, lehl si do stínu a byl klid. Radík s Pájou hrajou kris-kros. Na oběd si zajdeme nahoru na terasu, ale dáváme si jenom polévku, v tom horku se fakt více nedá. Pak Radík s Pavlou jedou do Michalovců a smečka zůstává nám. Holky jsou naložené ve vodě, Michal vzal kolo a jel se projet do kopců (přijel nadšený) a já hlídám ty tři chlupáče. Když se Michal vrátil, vzali jsme je všechny tři k vodě na osvěžení. Majlo skáče za kamínky, Kubík se snaží taky a Oli jenom kouká. Večer si pak zahrajeme kris-kros (jednou vyhraje brácha, jednou já) a grilujeme. Máme krůtí maso, což je příjemná změna a můžu doporučit, hermelín (samozřejmě) a pstruhy (taky dobrotka). Dáváme si s Pavlou kofolu s rumem a kluci pivo, ale tak nějak s citem (fakt jsem za celou dovolenou neměla jedinkrát v hlavě :-P ) i když, když si vybavím tu kofolu, nenene, zlatá voda (budu si muset dát nějaký detox, můj žaludek po tom docela volá) … po pohodovém večeru jdeme spát.

d11

Sobota 14.7.: Ráno je teploučko, ale opar … vydrží ale jenom chvilku, a pak se rozpouští a je opět nádherně a opět horúco :-P (jen tak off topic, teď je pondělí, je 15 stupňů, tedy přesně o dvacet méně, než ještě včera a já tu klepu kosu u otevřené ventilačky) … Chceme s Michalem objet celou přehradu dokola na kole. Hlídání našich třech drobečků máme domluveno, tak se nachystáme a vyrážíme. Mělo by to být max. do 40 km. Ze začátku se jede moc dobře, projíždíme známá místa, kam jsme kdysi jezdili s našima (kemp Paľkov), než jsme si v roce 2000, kdy jsme tu byli prvně s Michalem, oblíbili kemp Medvedia hora. Je nádherný výhled na Vihorlat, fakt si to užívám. Jedeme i docela svižně. Podle navigace najdeme i novou cyklostezku, o které jsme vůbec netušili, je dlouhá cca 4 km, je rovná a dobrý povrch, hodně dobrý terén na brusle (tak příště). Jedeme po druhém břehu přehrady, přímo naproti nás je turistická oblast Šíravy, vidíme i náš kemp. Jen mě trošku štve vítr. Nefouká stabilně, jsou to takové poryvy, jedu první, takže každý ten náraz schytám já … až mě pak napadne, proč vlastně nejede první Michal, ptám se a dostane se mi odpovědi, protože takhle se ti můžu dívat na zadek (blbeček :-P ) … abych dokončila myšlenku, když jede za mnou, tak to táhnu já, když jede přede mnou, dívám se mu na záda, cca 200m přede mnou a opět si to táhnu sama :-P. Jednou si blbě zajedeme, tak projíždíme kolem vodního kanálu, takovou pěknou cestou mezi poli kukuřice, na konci je mostek a tam stojí skupinka myslím, že pěti takových těch pořádných východňarských cigánů … docela mám strach, na takovém místě. Michal u nich zastaví a zkoumá navigaci, dívají se na nás divně … tak mě napadne, že s nima navážu kontakt :-P , ptám se na cestu do Michalovců a najednou jak jsou důležití, tak se můžou přetrhnout, kterou cestu doporučit (nechápu, proč se na mě můj muž dívá divně, a jo, my se vlastně nikdy na nic neptáme, tuhle blbou chlapskou vlastnost mi nebylo souzeno pochopit, když nevím, tak se zeptám, ne? ) … jedeme přes pole a přijíždíme, ale k nádhernému poli obilí. Už už chci říct, že chci fotku a Michal nakoukne do navigace a říká: tady jsme vůbec neměli být, nezastavujeme :-P no to víte, že jo … jednak si dělal srandu, a i kdyby ne, tak bych ho stejně neposlechla … takže mám fotky z obilí. Přejíždíme Michalovce a čeká nás nějakých posledních 10 km, až tady to pro mě začne být náročné. Fakt nějak nemůžu, jak šlapu do těch táhlých kopců, tak mám dost, vzpamatuju se až u odbočky na Vinné a zase jedu normálně. Dojíždíme do kempu, nakonec to bylo jenom 35 km … ale jediné, co mám v tu chvíli v hlavě je: dones mi pivo (po téhle větě jsem v očích svého muže pěkně vyrostla :-P ) … a pak si dávám ještě jedno (jsem nikdy nevypila tolik piva, jako když jezdím na kole) … po obědě si dáváme s bráchou a Pavlou jméno, město, zvíře, věc a přidáváme rostlinu, stát a hudbu … hodně se smějeme Pavlině otázce, proč to brácha vždycky rychle napíše a stopne to, že to nestíhá a brácha jí to vysvětloval a ona mu říká, ale jako člověk se tě ptám, proč to děláš :-P , no ale stejně má brácha smůlu, páč jsem vyhrála já :-D … v podvečer se vypravujeme na Mexiko, procházkou. Dáváme si langoše u toho stánku, co každý rok (když to po sobě čtu, ani se nedivím, že se cítím, jak se cítím :) tolik nezdravého jídla a pití ) a pak se procházíme mezi stánky. No a nemůžeme vynechat ani kolotoče. Holky jdou na Calypso, ze začátku to jde, ale jak to začne zrychlovat, vidím, že Michalka brečí a drží se za bříško. Čekám, že se každou chvilku poblinká. To se naštěstí nestalo, ale rozhodně jim další atrakci nedovolím. Jdeme zpátky do kempu, sedáme si u stanu a ještě chvíli si povídáme. V dáli u Michalovců se ale začíná blýskat, znalí zdejších poměrů okamžitě začneme schovávat všechny věci. A taky že jo, jak se stmívá, je vidět, že bouřka se blíží. A že byla pořádná. Kolik my už jsme jich tu zažili, nad tou velkou vodní plochou má člověk pocit, že je přímo v epicentru. Nám to nevadí, ale Michalka začne plakat, Michal si šel lehnout k holkám, chytl ji za ruku a do tří minut spala, tak byla za celý den unavená. Usíná i Terezka. Během noci přejde těch bouřek několik, Pája říkala, že zaregistrovala čtyři, já jsem se probudila jenom při jedné, ale komu vadí, že v noci prší? Nikomu :-D

e12

Neděle 15.7.: ráno ani není vidět, že celou noc lilo. Jen na stanu se třpytí kapičky vody. Je nádherně a i sucho. Dáváme si snídani a kávu a povídáme si. A to by nebyla Terezka, aby mi neprocvičila pumpičku, že jo. V autě si potají obuje moje nové tenisky a jak se mi v nich chce ukázat, tak ťápne do toho největšího bláta, co tam je a totálně je zaprasí. V tu chvíli fakt uvažuju, jestli si ze mě to děcko dělá srandu, nebo co a pěkně ji sjedu, říkám, víš co, jdi do stanu, odsekává, tak jo a šeptem dodává: super, aspoň ho můžu zapálit (Radík s Pájou se válejí smíchy, já bych jí sice nejraději dala přes zadek, ale s ní je to prostě těžké), vzpomenu si na ráno, kdy Michal pracně sušil aspoň jednu zápalku po noční bouřce, abychom si mohli uvařit kávu ke snídani a odvětím jí: to těžko, zápalky jsou vlhké … Terezka je prostě miláček největší :-D A nějak se nám to povídání protáhlo. Najednou zjišťujeme, že je 11 a ani jsme si nebyli čistit zuby. Takže hygiena a pomalu začínáme balit, navečer bychom měli být doma, Michal jde zítra do práce. Balení ve stanu v tom horku je fakt paráda :-) si to úplně užívám … nespěcháme a kolem 13:30 vyjíždíme. Kupodivu se jede dobře, ani není nějaký velký provoz, takže v 18:30 jsme ve Frýdku-Místku. Vyjeli jsme z 36 stupňů, tady je 19, když venčím psat v tričku s krátkým rukávem, v duchu nadávám … a to v dalších dnech nemá být extra lépe.

Takže, abych to uzavřela, parádně to vyšlo, báječně jsme si to opravdu užili, jsem ráda, že jsem letos byla na jednom ze svých oblíbených míst, i když jsem to vůbec, ale vůbec nečekala … prostě i když už jsem viděla hodně krásných míst, vlastně o hodně krásnějších míst, ten pocit, že se člověk vrací domů je jenom tam. Počasí vyšlo naprosto dokonale, propršené čtvrteční dopoledne nepočítám … opálení jsme hodně, já osobně nejvíce za posledních 16 let :-) svítí mi jenom zuby a bělmo očí :-) … každý konec je takový smutný, tady je ale jedno velké ale!!!! už za měsíc odjíždíme do Itálie a následně Francie, takže se zase můžeme těšit na jiná nová místa, další zážitky a to, že budeme spolu :-P , Michal je v práci a je tady po něm takové smutno :) … takže poslední věta ZEMPLÍNSKÁ ŠÍRAVA FOREVERMORE!

Odkaz na všechny fotky na rajčeti: http://janavavrova.rajce.idnes.cz/Zemplinska_sirava_2012_…/