1.1.2014 11:39, telefon: brácha: podívej se na mail, OK, mám zůstat na telefonu? ne, to ani nemusíš, když tak mi pak zavolej … otevřu mail a v něm odkaz na startovní listinu Olešná 24 inline, kde jsme zaregistrovaní, coby BRAŠULE Team,  v kategorii hobby smíšených dvojic … fajn, tepovku cítím až v krku a musím se pořádně vydýchat … volám mu zpátky s tím, že se zbláznil směje se, já už méně, přesto v duchu se začínám těšit a začínám přemýšlet, co a jak bude … jojo a bude …

3.3.2014 Zima nestála za nic, tak říkám si, že aspoň není sníh, trošku se oteplilo, tak mě napadá, že by možná nebylo marné začít konečně bruslit. Vyjíždím hned od školy na Olešnou. Plán je, že si dám jedno kolo (4,5 km) běžmo a potom si dám ostré na bruslích, abych aspoň trošku věděla, kde se pohybuju s časem. Brácha mi dal na kolo průměr 13 minut … jenže to není jezdit za 13, je potřeba jezdit za méně, abych v noci mohla zpomalit … zhruba si ale pamatuju časy z loňska a vím, že na fitnessech se budu mít problém dostat pod 15 min. Běh klasická pohodovka. Nazuju brusle (sakra, zapomněla jsem na přetrženou tkaničku z loňska) a vyjíždím. Dřu a fakt to nejde, bezva! U loděnice potkám Radovana a dojedu s ním až k autu pomalu. Takže nemám čas (možná i naštěstí), jsem zpocená a totálně vymrzlá. Tak krásně to začíná.

4.3.2014 Tím, že nemám čas ze včerejška, jsem netrpělivá a na Olešné jsem už v 7:30 ráno (chudák Miška stepovala před školou, než otevřeli), vyjíždím, snažím se … nejde to. Chrčí mi ložiska tak, že to slyším i přes MP3, snažím se, funím a stejně to nejde. Takže první letošní čas 15:33 … vidím tady dvě věci, obrovský problém a obrovský prostor pro progres … druhé kolo jdu přes 16 min. Seberu odvahu a přiznám se bráchovi (nebylo to lehké) … na druhou stranu, nevím, co bych asi chtěla, naposledy jsem stála na bruslích loni 20. května a za celý loňský rok jsem najela 71 km) … jsem zklamaná a smutná, ale nevzdávám to, já to prostě dám.

7.3.2014 Vracím se, v minulých dnech jsem jenom běhala, dnes to zase zkusím na bruslích. Fouká mírný protivítr, není silný, ale jde to hodně cítit. Časy stejně hrozné jako posledně … mám sice malé kolečka, ale napadá mě, že musím dělat nějakou chybu. V nohách to mám, udýchám to bez problémů, jen prostě nemám tu dynamiku pohybu, tu efektivitu … volám bráchovi, že to budeme muset zkonzultovat.

9.3.2014 vyjíždíme z bráchou, je krásně, je teplo, jedeme na pohodu (brácha na mě neustále někde čeká), ale mám z toho dobrý pocit. Prý vypadám jako rozstřelený tučňák, to člověka potěší. Neustále sedím u netu a vybírám speedové brusle s velkými kolečky. Nechci jít přes 100 mm (což se nakonec ukáže jako výborný tah, když se ještě v květnu změní pravidla v rozdělení do kategorií), mám i z této velikosti docela respekt. V mém čísle a dámském vydání, za nějakou normální cenu moc velký výběr není, čím dál tím více se přikláním k bruslím značky Sulov …

12.3.2014 opět s bráchou … začínám trošku hysterčit, nejde to. Brácha se klouže na totální pohodu, já neskutečně dřu za ním … poslední na co začínám spoléhat jsou nové brusle, ale jestli to nepůjde ani v těch …. MÁME OBROVSKÝ PROBLÉM!

13.3.2014 vyjíždím sama, hned ráno … je mráz a nejen, že mám ztuhlé nohy, mám nějak ztuhlé i brusle nebo co … nejde to … druhé kolo chci zajet rychleji, což se mi i daří, ale je to jenom rychleji, než to první, na svůj nejlepší čas jsem se nedostala ani náhodou, co dop*dele budu dělat?

14.3.2014 dneska by měly přijít nové brusle, na které tak spoléhám … brácha mě straší, ať se připravím na úplně něco jiného, že než se v nich zajezdím, bude to delší cesta, technika je úplně jiná … ale stejně, je to moje naděje a k ní se upínám. Jsem odhodlaná udělat všechno proto, abychom byli v červnu konkurenceschopní, že se zatím úplně nedaří, no co, čas ještě máme, odhodlání taky … a hned to dokazuju dnešními časy. První 14:01 rekord! a obrovské zrychlení, super!, druhé kolo 14:46, ale to jsme nějakou dobu stáli za mostkem a čekali, až se uvolní trasa a poslední kolo za 15, to už jsme ale jenom vyklusávali. Pro dnešek jsem spokojená a uvidím, co dál, až nazuju tu rychlo-nádheru. Čekám, čekám, pošta pořád nikde. Říkám si, to už nepřijde a vše se odloží až na pondělí, ale ne, nakonec opravdu zvonek a pošťačka s krabicí. Jsou nádherné, kolečka se točí snad samy. Když je nazuju, padnou jako ulité, možná mohly být o půl čísla menší, ale nevadí … jsme domluvení s bráchou, že tam dojedeme a on doběhne a já si poprvé sklouznu. Obouvají se dobře, botka je tvrdá a už chytám první křeč do šlapky (kdybych tehdy věděla, co bolesti si s nima užiju) … dojíždíme na Olešnou a já vyjíždím … Prvních deset kroků - kalamita, několikrát mě to kopne a jen tak tak udržím rovnováhu. Párkrát si musím odšlápnout do trávy, přesto to zkouším. Ani se nesnažím, téměř se neodrážím a přesto svištím (jenže, jak zase zabrzdit? tráva to jistí) a z mírného (ale opravdu mírného kopce, téměř rovince) začínám pěkně zrychlovat. Dobíhá brácha, říká předklonit a odrážet se. Jo, kdyby to tak šlo. Prý, že jedeme k Tomovi. Moc se mi do toho nechce, nevím, jak se dostanu přes mostky a do kopce. Kupodivu, do kopce to jde líp, to se tak nebojím, protože proto, abych jela, musím vyvíjet nějaké úsilí, horší je vybrat zatáčku ve zrychlování, ale i to se mi nakonec daří. Efektivita versus rychlost je úžasná, chce to získat nějakou jistotu a nenechat se odradit tím, že k zemi je to zase o pár cm dál. To půjde, ale teď už je to jenom o kilometrech, které najezdím. Blbé je, že zítra se má zhoršit počasí a bohužel se pár dní na brusle nepostavím. Zatím zbývá času dost, ale každý km je dobrý.

17.3.2014 jsem sama na Olešné a dávám si rovinky (dokola se zatím fakt nepustím), moc to nejde, chvilkama katastrofa, chvilkama to ale kupodivu šlo, foukal hodně silný vítr a dvakrát jsem málem spadla, žaludek jsem měla až v krku. A nohy bolí, trošku křeče do šlapátek a pár strhnutých puchýřů. Jsem ale ráda, že tu nejsou žádní lidé, neztrapňuju se a hlavně mi nezavázejí. Jestli jsem předtím vypadala jako rozstřelený tučňák, co teprve teď, kdy sebou občas škubnu v nekontrolované křeči, jako bych měla epileptický záchvat a obrnu dohromady. Musí na mě být nádherný pohled, fakt.

18.3.2014 den, kdy se to všechno zlomilo: začátek katastrofa, ségra přestaň jezdit jak rozseknutý kačer :))) pak jsem se rozjela a začalo to jít. Další hláška, teď už mě to s tebou i baví, teď už i já musím šlapat. Nebo další: TEBE jsem naučil jezdit na speedových bruslích, já si snad otevřu licenci :))) nebo jdu v rychlosti do předklonu, dám ruce za záda: jako líbíš se mi :))) moje ješitná dušička je jako v peří a ty brusle, to je prostě obrovská paráda. Jenom taky zjistím, že po hrázi, kde je horší terén to jde jednak z tuha a jednak cítím každou nerovnost do nohy, taková brňavka (brácha: ale vezmi si to tak, je to cca 300 m, to tam toho zase tolik nenajedeš). Našla jsem odvahu a pustila se z kopce dolů, nejdříve polovičního, potom celého a nakonec jsem do toho ještě šlápla, to byl fičák (teď si ten kopec užívám, schoulím se do klubíčka a frčím dolů, nemusím nic dělat a jedu sama. Jednou jsme to měřili s Michalem GPSkou, tak asi tam vyvíjím rychlost přes 35 km/h, teď když jsem to sjela snad 100x i více, dívám se na to jako na úsek, kde si konečně odpočinu). Mám z toho dobrý pocit, že to půjde. Limituje mě trošku fyzička a trošku ještě strach z rychlosti, ale to půjde. Zítra má pršet, do háje, tak nevím, co vymyslím, bazén, běhání, nevím, uvidím. Ale pro dnešek jsem spokojená, dostala jsem se pod 13 minut na kolo! 12:55! Parááááádáááááá!

26.3.2014 to předtím byly takové zásadní data pro představu, jak moc jsem se v tom plácala. Bruslím teď co to dá, časy se zlepšují, bohužel nohy mám čím dál tím více v háji. Skelet botky je fakt hodně tvrdý a já mám kůži hodně citlivou. Jsem samý puchýř a mám dvě díry do nohy, co se ne a ne zahojit. Obouvám se s bolestí a vyzouvání je snad ještě horší. Brácha mi říká, kašli na to, dej si pauzu, nechej to zahojit a já hloupá neposlouchám. Dneska jsem dala dokonce 7 koleček (31,5 km), nejlepší čas 12:20 a vlastně skoro všechny časy kolem 12,5, to můžu být spokojená, jen to prostě hodně bolí. A bolí to i když nemám brusle na nohách. Ale jako bych byla v tunelu a viděla jenom to světlo na konci, musím trénovat, musím trénovat … všichni kroutí hlavama, proč se tak trápím a ani já sama nejspíš nevím ….

29.3.2014 ještě dneska jsem dala dvakrát okruh, ale tím, že je sobota, je tady plno lidí, z nichž všichni jezdí prostě pomalu, jsem naštvaná, ale je pravda, že si musím přiznat, že já jsem tady ten, co tu nemá mezi těmi davy co dělat, tak to balím, stejně mě to bolí. Už jsem si zvykla, že při každém vyzutí boty je všude kolem hodně krve (a to už jsem vyzkoušela snad opravdu všechno). Abych to podtrhla a sečetla, v rámci tréninku jsem si vyběhla za dva dny Lysou horu a tam si odrovnala nohy úplně. Mám z boku obou pat díru dovnitř, hlubokou tak, že mě každý krok bolí, kulhám v cuklích a můžu si poděkovat, jsem nejlepší … tedy jinak, bože, já jsem ale pitomá. Následuje pauza 14 dní, kdy nemůžu dělat nic, ale vůbec nic a jsem ráda, že to dopadlo takhle.

13.4.2014 tak dneska poprvé na bruslích se zahojenýma nohama. Časově jsem se nezhoršila, stále kolem 12:20, užívám si tu volnost pohybu a je mi parádně. Volám bráchovi a ten mě varuje, že musím začít pomalu, teď si mám dát zase den pauzu … a fakt druhý den ráno mi volá, jestli náhodou nebruslím, dospávám a neberu mu telefon, pošle smsku, jestli zjistím, že jsi bruslila, tak tě roztrhnu … po uklidnění, že ne, že jsem spala, následuje povzdech, no to bych radši, abys bruslila a nehrála na lemru línou …

22.4.2014 v minulých dnech jsem chodila bruslit a žádná další kalamita se nekonala (naštěstí), časy pořád držím kolem 12,5, chtěla bych to stáhnout ještě tak o minutu dolů, pro mě stejně nějaké sprinty nemají žádnou extra cenu, budeme jezdit 24 h, takže ne, že dám kolo rychle a pak odpadnu, musíme jezdit souvisle dobré časy (jako o bráchovi nepochybuju, on dá i na 90mm kolečkách okruh za 10:40, čemuž tak úplně nerozumím, ale dá). Dneska se mi ale nechtělo, říkám si, dám dvě, možná tři a pofičím domů. Je krásně, Lysá hora v pozadí je krásně viditelná. První kolo se rozhýbávám, druhé už jedu na pohodu a říkám si, to třetí určitě dám, dneska to parádně jede, pak si říkám, to je škoda skončit, dám si ještě čtvrté. A ve čtvrtém už uvažuju, co kdybych pro jednou zvedla tréninkovou dávku a dala pět. A jdu na to. A v tom šestém si říká, jojojojojojooooooooooooooo,ale už raději skončím, tentokrát s výborným pocitem, že život prostě stojí za to, když člověk nemusí do práce a může dělat to, co ho baví.

24.4.2014 dnes nový čas 12:12, fááájn

27.4.2014 tak pro dnešek je hlavní náplní kolo, jsme domluvení i s bráchou, ale přesto mi to nedá a chci si jít ráno ještě zabruslit. Je krásně, i když je neděle, je brzo a nikde nikdo ještě není. A co více, poprvé se dostanu pod 12 minut a hned na 11:30, začínám být se svými časy spokojená. Navíc mám pocit, že je to hodně na pohodu, že bych to i nějakou dobu mohla udržet.

28.4.2014 nový čas 11:26

5.5.2014 musím přiznat, že to docela jde. Získávám jistotu, získávám techniku (přičemž používat ruce se naučím až v posledním týdnu před závodem), naučila jsem se jezdit v předklonu s rukama za zády (měla jsem z toho obrovský respekt a bála jsem se, připadalo mi, že mi to rozhazuje celé těžiště, ale jak říká Kilian, dokud neležíš na zemi, tak jsi ještě nespadl), hodně mě to baví, bruslím často a docela dost. Brácha plánuje umístění, já jsem v tomhle směru trošku skeptická, přece jen, nevím, do čeho jdu, ale mám radost, že se o to minimálně můžeme pokusit. Baví mě frčet kolem Olešné, předjíždět všechny, koho potkám. Ale abych nebyla nefér, párkrát se stalo, že trénoval někdo na velkých kolečkách a předjel on mě. Jediné, co mě teď trošku omezuje, je kašel, který jsem chytla od Míši, mám pocit, že vykašlu průdušky a ztěžka to udýchávám. Ale abych přestala trénovat, no to přece nejde!

9.5.2014 a to mi vydrželo přesně do dnešního dne, kdy jsem vyjela naposledy, dala jsem 18 km a zabalila to na dalších 10 dní … nebylo to jenom tím, že jsem byla nemocná, ale prakticky v kuse pršelo a já jsem nechodila ani běhat, ani plavat, ani jsem nejezdila na kole, ani jsem nešla na hory, prostě 10 dní jsem byla za lemru línou a hodně mi to pomohlo, odpočinula jsem si, zregenerovala svaly a hlavně hlavu.

26.5. takže když jsem se pustila zase do bruslení, všechny časy stabilně pod 12 minut.

30.5-8.6. Lago di Garda. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla, že brusle neberu, a jsem tomu ráda, protože na zdejší cyklostezce by to bylo o zahrávání se zdravím, ne-li životem v té rychlosti. Nelenoším, mám kompenzační trénink, hory, kolo, běhání … a hlavně psychický odpočinek, takže paráda. Blíží se to. Brácha mi poslal textovku, že i on má nové brusle konečně doma, taky Sulovy, ale modré, a že dal Olešnou za 9:40 a na pohodu, že jezdí časy pod 10. Je výborný, on je ten silový článek našeho týmu, já budu to srdce. Jsem zvědavá, jak to dopadne. Bohužel, v tomhle termínu se změní pravidla, z nichž ten nejhorší dopad na mě má zákaz MP3, vůbec netuším, co tam ty hodiny budu dělat sama se sebou. Tohle je pro mě obrovské omezení a dost se toho i bojím. Já chápu ten důvod, že je to tak bezpečnější , ale, no prostě ale není to dobré! (teď, když už mám závod za sebou, se téhle myšlence jenom směju, hudba i nechyběla ani jednou, ba co víc, bylo mi to ale úplně jedno)

10.6.2014 po návratu se jenom bruslí, opatruju si nohy, dávám si na ně pozor, teď už není prostor na nějaké experimenty, teď už musím zůstat v pohodě. Nový čas 11:20, když tak nad tím přemýšlím, níž už se asi ani dostat nepotřebuju, stačí mi si tohle udržet a budu spokojená.

15.6.2014 Konečně jsme se s Michalem dostali k seřízení bruslí. Budou se přehazovat kolečka, Michal zvažuje, jak ložiska namazat a já čistím nejenom ložiška, ale i podvozek bruslí (hliníkem si rozříznu prst, šikovná jsem). Jsem zvědavá, jak to pojede, kolečka se točí více a rychleji, tak snad to bude pozitivní změna k lepšímu. Musím ale do práce, navíc poprchá, takže test až v pondělí ráno.

16.6.2014  Tak a začal týden, ve kterém se vše koná. Už v pátek mě při tréninku chytly záda (zatím jenom při jízdě v předklonu), a tak nějak se mě to pořád drží. Je pondělí a jdu si zabruslit, ani ne na čas, spíše prostě takový výklus, aby svaly nezapomněly. Protože na místo, odkud jsem najezdila svých 500 km je zákaz vjezdu, začínám z parkoviště u hráze (a nemůžu si zvyknout). Vyjedu, cca po 3 minutách začínám dostávat příšerné křeče do bederní páteře a musím se narovnat, no šupa, paráda, co s tím … čas není nejhorší, a to přesto, že se co půl km musím narovnat, a to mě hodně zpomaluje. Ale bolí to a celá hlava se mi koncentruje do místa tepající bolesti. Takže si ani neužívám to, jak mi to dnes sviští. Plně platí rčení, kdo maže, ten jede. I proto nemám ty časy horší, přesto, že sama sebe zpomaluju a v posledním kole už mám pocit, že se vleču jako šnek, podle hodinek nevleču. To jsou časy, které bych chtěla udržet, co nejdéle. Doma zjišťuju, že mě bolí nejen bedra (a když jsem srovnaná, tak mi to nedělá), ale hlavně, že když svěsím ramena, jako by mi ochrnul celý hrudní koš, vpředu i vzadu za lopatkama (no páni, střílí mi to až za uši), tak teď bych řekla, Houstone, máme problém, ochrnutá asi jet nemůžu … dám si brufen a čekám, jestli se mi to uvolní. Prakticky mě to chytá ale během celého dne. Byli jsme s holkama, babičkou a dědou na Ondřejníku, fungovat můžu normálně, ale čas od času se prostě zaseknu. Přemýšlím, co to asi bude dělat při zátěži, po hodině, třech, pěti, sedmi …. myslím, že hysterie je na místě …. zítra nejdu bruslit ráno, ale večer, takže musím něco vymyslet.

17.6.2014 když se ráno probudím, celkově je to lepší, ale když se rozpohybuju (dnes mi to dělá obzvlášť problémy, budík mě vzbudil uprostřed snu a než se vzpamatuju, tak to trvá) zjišťuju, že to ideální nebude. Mám spolužačku ze střední, která se věnuje sportovním masážím, tak jí píšu zoufalou zprávu plnou otázek, z níž ta hlavní je, jestli vůbec existuje šance, že by mi masáž pomohla a jestli tam není riziko, že to bude ještě horší …. s bráchou si chceme zajít koupit trička, na které si necháme udělat logo týmu BRAŠULE TEAM a večer mě čeká první bruslení po tmě s čelovkou. Ne, že bych se bála tmy, ale fakt je, že to nechci nechávat až na závod. Objela jsem ten okruh tolikrát, že bych řekla, že tam znám každou zatáčku, zrychlení i zpomalení, ale přece jenom tma dává všemu jinou dimenzi (to mám vyzkoušené už na horách). Taky si potřebuju nastavit čelovku. Jak já jsem ráda, že teď během těch osmi dní po-út půjdu do práce jenom jednou ve čt, že mám spoustu času, potřebuju si to všechno srovnat v hlavě. Nejde jenom o mě, jde o bráchu a všechny kolem, kteří mi věří. Já mám zničené nohy a záda v p*deli, bezva … nakonec to probíhá tak, že sleduju a v duchu prosím nebe, aby začalo pršet. Jsem unavená a všechno mě bolí, když půjdu bruslit ve 22, bůh ví, v kolik usnu a ráno zase vstávat … kašlu na to! Jdu spát! A kopnu do sebe léky proti bolesti (to začínám brzo).

18.6.2014 Ráno se probudím do pěkného dne, ani záda tak nebolí, celkově se cítím lépe a navíc mám i chuť, jít si zabruslit. Míšu vezu ráno ke škole, je nominovaná na nějaké závody a potřebuju se se s učitelkou domluvit na vyzvednutí. Tak půjdu rovnou ve sportovním a pojedu  na Olešnou rovnou, není už čas ztrácet čas. Takže teď to ví i Míšina třídní, která samozřejmě hned všechno od Mišky vyzvěděla a zbytek potom na stadionu při vyzvedávání rovnou ode mě. No nic, to bylo později, takže ráno pořádně připravuju nohy, bez vazelíny už nevyjíždím, náplasti, obvazové polštářky, šlapky mám v celkem dobrém stavu, fakt si nemůžu dovolit nějaké nové puchýře (a stejně se mi jeden zase udělá). Vyjíždím. Opravdu musím znovu pochválit Michala, jak mi ty ložiska seřídil a namazal, fičí to krásně. Předkláním se a jedu … no a tím, že jsem si ráno dala jeden Aulin, záda táhnout, ten blok cítím, ale už mi to nestřílí do mozku signál BOLÍ, BOLÍ, BOLÍ, ZASTAV A NAROVNEJ SE … záda asi bolí, ale můj mozek o tom neví, ideální stav. Jak říká Kilian, bolest je jen ve tvé hlavě, je to pravda a já uvažuju, kam na víkend odložím mozek, aby mě nebrzdil. Čas hodně dobrý, pocit výborný. Na Olešné nikdo není, takže si jedu svou jízdu a říkám si, že nemůžu dopustit to, co říká brácha, že se od neděle, hned tak na brusle nepostavím … postavím, baví mě to … hned jak si dám do pořádku záda a nohy … Po dojezdu mám zmeškaný hovor od bráchy, máme jít spolu dneska nechat potisknout trička nápisem našeho týmu. Trička už máme koupené, jdou pořádně vidět, reflexní žlutá se hned tak neztratí a Michal bude mít aspoň přehled, když nám bude měřit a hlídat časy a posílat nás na trať. Baba v prodejně je neuvěřitelně protivná a blbá, jsem ráda, že to máme za sebou, brácha spěchá, ani na kafe se nezastaví, prý si trošku odpočine v pátek, kdy si naplánoval volnější den (tak aspoň, že naplánoval, že) … a já mám před sebou den, kdy už celkem nic nemusím. Holky mají odpoledne závody, tak mě trošku potrápí to stání na stadionu, ale už si žádný další prášek od bolesti neberu. A zítra do práce a na celý den (ale vzhledem k tomu, že je to v těch osmi dnech jediný, tak to snad přežiju) a po práci bychom chtěli vyrazit naposledy zabruslit, naučit se předávání štafety, já ideálně vyzkoušet brždění a uzavřít trénink. Už se to blíží, tak uvidíme.

19.6.2014 po celém dni v práci jsme vyrazili na Olešnou. Brácha byl toho názoru, že minimálně jednou musíme vyzkoušet předávání štafety (a energie k tomu) a ideálně, kdybych si zkusila zabrzdit. Odpoledne to vypadalo, že možná bude i pršet, ale nakonec jsme to časově vychytali ideálně. Hned potom, co jsme vyjeli, jsem dostala pochvalu za ruce, prý no konečně tady někdo pochopil, co jsem se mu snažil celý rok (tři měsíce) říct. Foukalo, ale dneska jsem jela vážně pro radost ze života, z pohybu, ze slunce, z léta … nic mě nebolelo. Profrčeli jsme si dvě kolečka a rozhodli se, že to stačí. Moje kilometry se zastavily na 520 km, které jsem tomu věnovala, k tomu naběháno, naježděno na kole a nachozeno po horách … teď se to chystám zúročit a podat svůj životní výkon. Předávání štafety nám jde bez problémů, brždění horší, ale myslím, že to prostě nějak dořeším na místě. A těším se, a mám strach, a nevím, co víc. Doma se Michal věnoval bruslím, mám v něho stoprocentní důvěru, kolečka se točí snad samy, ufff, vypadá to, že přípravy vrcholí. Uvidíme zítra, dnes mám v plánu se pořádně vyspat, protože myslím, že z pátku na sobotu to bude asi mírně horší, ze soboty na neděli vůbec a pak další dvě tři noci … ale ne, nebudu předbíhat … Další věc, které se bojím je počasí, střídavě to zhoršují, zlepšují a bohužel to vypadá, že něco i foukne (když by to nevyšlo, budeme jenom rádi, brácha dneska říkal, že jestli bude fučet, nejede) … tak jo, dala jsem tomu hodně, z někoho, kdo jezdil na bruslích naprosto podprůměrně, se stal člověk, který prostě bruslí, bruslí rád a snad ten pokrok ze sebe v sobotu dostanu. Dnes začínají nové díly Teorie, mrknu na to a jdu spát.

20.6.2014 spala jsem kupodivu hodně dobře, žádné špatné sny, nic, odpočinula jsem si. Vezu Mišku na plavání a po návratu zvažuju, že ještě skočím do peřin a vyspím si do zásoby pár hodin na příští noc … pak si ale říkám, NE, při představě, že bych si nějak blbě přeležela záda, to nemůžu riskovat. Zaskočím si tedy na kávu do Frýdku k babičce a dědovi, samozřejmě se mi dostane podpory, pak jedu na nákup, pak pro Terezku domů, pro Mišku do školy, pro bráchu a všichni jedeme k mamce. Naložíme ji i s lodním kufrem a jedeme vypravit směr Chorvatsko. Po rozloučení míříme pro týmové trička, ačkoliv paní při přebírce dělala drahoty, že to určitě nepůjde a museli jsme podepsat, že tam dáváme trička na vlastní zodpovědnost, dobrá věc se podařila, budeme pěkně viditelní. Teď ještě sportovní obchod, potřebujeme magnézka a nějaké doplňky pro těžkou fyzickou zátěž. Pak zase domů, převléct holky do sportovního a hodit na stadion do atletiky, pak k bráchovi pro stan a šup na Olešnou ho postavit. Je tu hodně rušno, staví se celé depo, most přes trať, občerstvovačky, gastro zóna, všechno. Vybírám místo, ale bráchovi se nelíbí, je prý to daleko a na nepřehledném místě. Vyhlédne jiné, ale to se mi zdá jako místo, kde bychom stavět neměli. Každý si stojíme za svým, nakonec brácha o krok ustoupí, že se tedy zajde zeptat. Po ověření, že ano, že tady stát můžeme se pustíme do práce. Máme to za chvilku. Už jsou tu vidět i bruslaři na trati. Hodím bráchu domů a zase na stadion pro holky. Domů už skoro dolezu po čtyřech. A to mě čeká ještě práce, nasmažit řízky pro všechny na celý víkend. Děti se nabízí s pomocí a já tentokrát neodmítám. Většinou jsem nervozní, jaký nepořádek z toho jejich “pomáhání” všude zůstane, ale dnes je mi to jedno, hlavně, že ty řízky někdo obalí a nebudu to já. Nasmažím, dorazí Michal z práce, jen se nají a fičí zase do práce. Venku leje jako z konve, to jsme podle předpovědi čekali, ale i tak je to nepříjemné, pršet snad zítra nemá, ale má foukat a má foukat dost, snad se to nevyplní. Já uklidím a chystám věci s sebou. Do kufru hodně sportovního oblečení, abych mohla neustále zůstat v suchém, teplé oblečení pro holky a Michala na noc, no mám co dělat. Večer padnu jako zabitá a ani Michala se nedočkám.

21.6.2014 Den D je tady. Jestli jsem si myslela, že poslední noc nebudu spát, tak to byl omyl, spala jsem jako zabitá. Ráno jenom rychle posnídáme, zabalíme poslední věci a jedeme na Olešnou, kde se potkáme s bráchou. Jsme tady první, Michal s holkama se vrací ještě do auta pro nějaké věci a mi dojde, že už asi necouvnu. Rozbuší se mi srdce a říkám si v duchu, na co jsem se to dala. Je tu lidí, jako myší, všude kolem brusle, až se rozklepu. A vidím přicházet Radíka. Jsem nějak na měkko, říkám mu, že to asi nedám. Prý, co blázním, podívej se na ty lidi s malými kolečky, to pro nás přece není konkurence. Najednou mám pocit, že všichni pojedou lépe, než já. Brácha se ptá, jestli mám lihový fix. Tak samozřejmě, že nemám, na co taky … no, chci si napsat na brusle 1. místo … bláááázne! Ségra, raději mrtvý, než druhý (hláška Kiliana Jorneta) a já odpovídám, já vím brácho, více kilometrů, více zábavy (more km, more fun :))) a je mi tak nějak lépe. Jdeme se zaregistrovat, máme číslo 93. Dostaneme čipy na přilby a čísla a Michal má hned o práci vystaráno. Říkáme si, že by nebylo marné se zajet rozhýbat, moc se mi nechce, ale přesto dneska poprvé nazouváme brusle (ani jsem nespočítala, kolikrát to za těch 24 hodin bylo), jedeme jen k hrázi a zpátky, prohlédneme si zpomalovací šikany před depem, které nahradily avizovaný zpomalovací koberec a shodneme se, že jo, že to půjde. Taky naposledy probíráme strategii. Protože se startuje naboso, domlouváme se, že je škoda kazit bráchovy časy obouváním a tak budu začínat já (snad mě při startu netrefí). Začnu já, pak brácha 4 a já 3 kola, a tak bychom se měli střídat, dokud to půjde. Připravím si brusle na protější stranu chodníku, poslední stisk ruky a ahoj zítra v 11:00.

ZÁVOD

11:00 výstřel ze startovní pistole, odteď se bude bruslit. Rychle se snažím nazout brusle, ale klepou se mi prsty a moc se mi to nedaří (ségra, na prvním kole nezáleží, máme na to 24 hodin), přesto se konečně obuju a vyjíždím. Peloton se pěkně rozložil, takže si moc nepřekážíme, přesto lidi na malých kolečkách předjíždím. Když vjíždím na hráz, první závodník už je u rybárny. Adrenalin mám až v krku, takže mi to jede. Jakmile dojedu na konec hráze, překvapí mě velice ostrý protivítr. Fouká a fouká hodně a ačkoliv v tu chvíli jsem to nevěděla, fouká vlastně na celých 4 km, téměř až do depa (hlavně, že brácha říkal, že když bude fučet, nejede, pomyslím si). Dokonce vyjedu kopec, který standartně moc nedávám, tak jsem naspeedovaná. A blížím se k depu a nastává první předávka. Čas na kolo (4,5 km) i s obouváním mám 12:05, výborný, když si pomyslím, že když nemám kolikrát dobrý den, dávám to za více i bez obouvání. Odstrčím bráchu a snažím se zabrzdit. To mi ale nejde, přibržďuju a ráda bych si odšlápla z trati, jenže dokola stojí lidi a nějak mi nehodlají uhnout, paráda, skvěle, co teď. Jedu směrem k hrázi, že zastavím tam, jenže cesta se tam mírně svažuje a já zase začínám zrychlovat, do háje. Tak odšlápnu do trávy a hodím svoji první brzdící tlamu (a nebyla rozhodně jediná) a tolik lidí mě přitom vidí, podřu si koleno, teče mi krev, ale to mi nevadí, hlavně, že jsem jsem tím správným směrem a mířím ke stanu, tam se tomu všichni zasmějeme. I brácha dostal adrenalinovou šlehu, protože první ostré kolo dává za 9:22 minut (což je průměrná rychlost 28,8 km/h) a ostatní časy má taky výborné. Já si mezitím naostro připravuju nohy, vazelína, náplasti, obvazové polštářky, nechci ponechat nic náhodě. Pak nastává další předávka, při které málem spadnu (jak já jsem je nenáviděla, já už jsem sílu na odstrčení bráchy potom neměla a kolikrát jsem málem spadla, když strčil on do mě. Jednou jsem si ho dokonce přidržela za mikinu. Strachovala jsem se vždycky celé poslední kolo, jak předáme a jak pak zabrzdím. Předávky jsme vyřešili jenom plácnutím a se zastavováním v depu jsem měla problémy až do rána.) I můj čas je dobrý 11:22, to je průměrná rychlost na kolo 23,8 km/h. Od chvíle, kdy jsou zveřejněny první výsledky je situace ještě napnutější, protože jsme první. První, jsme první! a další tým za náma nám docela solidně šlape na záda. Nejhorší je ten protivítr, jak se dozvím, i brácha mluví podobně, bylo to neskutečně vysilující, foukalo, byly poryvy. Já neumím jezdit v závěsu, tím hůř pro mě. Sama kolikrát táhnu celý vláček závodníků a když se pak můžu svést já, ani toho neumím využít (a v noci mě to i štvalo). Časy ze začátku jezdíme dobré, takže by se dalo říct, že jsme si to rozjeli nejlépe, jak jsme mohli.

16:00 závod pokračuje, stále jsme na prvním místě, po pěti hodinách v silném větru už to není nějak moc na pohodu. Brácha drží časy výborné, já jsem šla trošku dolů, ale docela to pořád jde. Ale už se začíná projevovat první únava. Svaly mě poprvé chytly asi v pátém kole, říkám si, to brzo, ale přešlo to a až pak do konce pohoda. Jedna velká nepříjemná křeč do zadku, tu jsem vyřešila magnelifem, u stanu se dozvídám, že i brácha měl křeče do stehen. Něco jsme i snědli, snažíme se pít. Michal mi dvakrát donese i kafe a to mě hodně nakopne. Občas se tu střídají kamarádi, je to povzbuzující a milé. Náš doprovodný tým je naprosto skvělý a i díky nim se nám a daří pořád držet. Ve 13. kole mi ale najednou odejdou záda. Mám totální paniku, ani to nebolí, prostě se mi při předklonu úplně zboří a já se stěží narovnávám. Docela hysterčím a vzkazuju bráchovi, co se děje, mám hrůzu, že se přestanu hýbat úplně a chci aby to věděl. Ne, jen tak to nevzdám, ale to není dobré. Domluvíme se, že ubereme na kolech, že budu dávat 2 a brácha 3. Když jedu první kolo, tak nějak se ještě držím, polovinu druhého už si zoufám a zbytek dojíždím v předklonu. Plácnu bráchu, s problémy se zastavím a u stanu si leznu na záda a rovnám se, abych zase mohla nastoupit a štafetu převzít. Nějakou dobu to tak funguje, ale cítím, že se to zhoršuje s každým dalším kolem. Když se převlékám do suchého oblečení, to už Terka s Miškou spí, holky mi musejí pomáhat do podprsenky, jedna roluje vpředu, jedna v zadu, neoblékla bych si ji bez pomoci a v mokrém jezdit nemůžu, ochlazuje se. 

23:00 po 12 hodinách jezdíme s čelovkama a blikačkama. Jestli jsem se bála, že když si noc nevyzkouším nepůjde to, bála jsem se zbytečně. Jede se mi normálně, čelovka mi stačí a tma mě nijak neomezuje. Je to v klidu, jen kdyby mi fungovaly záda. Je to čím dál tím horší, mám strach, že se nerozjedu. Pořád se snažím vzkazovat bráchovi, co se děje, aby pochopil vážnost situace, zdá se mi, že ostatní si to neuvědomují. Ale jo, uvědomují, jen já už všechno vnímám zkresleně a jak jsem se dozvěděla poté, informace tam i zpátky jsme se oba dozvídali značně filtrované, aby nám tím nekazili morál. Pořád jsme první, pořád se ale za náma o kolo drží další tým. A co je pro mě nejpřekvapivější na té situaci, tak já, někdo, komu padají víčka už v osm večer jsem vzhůru a vůbec se mi ani nechce spát. Jen si při rovnání přivírám oči, ostatní říkali, že mi divoce cukaly víčka, ale to nevím, to jsem necítila. Jsem tak nějak ráda, že žiju a zdá se mi, že čas se neustále táhne. Bolí mě ruce, jak při jízdě odlehčuju páteři (brácha to dělá podobně, když mi v pondělí ukazoval spálené stehna od dlaní, musela jsem se smát, pěkně se depiloval).

02:00 prý je zima, nevím, necítím ji (asi byla, bylo 6 stupňů). Jezdím už jenom jedno kolo. Minimálně polovinu se snažím nepředklonit, protože ve chvíli, kdy to udělám, zbortí se mi záda a já už se nemůžu narovnat. Jenže do kopců to rovně nejde. Dojíždím do depa úplně zhroucená, předám bráchovi a Michal mě o kus dál zastavuje, protože v tom předklonu se prostě nemůžu narovnat, nejde to, ochably mi veškeré zádové svaly, jsem úplně zoufalá. Před stanem mě pak rovnají, Radka masíruje alpou, abych se mohla postavit a aspoň to jedno kolo odkroužit, aby si brácha oddechl. Taky ho bolí záda, taky absolovuje masáže. Je to čiré zoufalství. Vzkazuju bráchovi, že se omlouvám, že nemůžu jezdit více, ale že to prostě nejde, že jsem ráda, že vůbec můžu. Zpětně se dozvídám, že aspoň to jedno kolo se mám snažit dát. Já to vzdát nehodlám, kdybych měla chcípnout, bojím se jen toho, že se přestanu hýbat úplně a bude pro mě konec. Jediná pozitivní zpráva z téhle doby je, že tým za náma se začal prudce propadat startovním polem a další za náma jsou až 4 kola, výborně, to nemůžeme pustit. Doteď nepochopím, jak to ti, co se nás tak dlouho snažili dohnat, mohli tak vzdát a přestat jezdit, brácha si myslí, že to prostě přepálili a zjistili, jak to bolí a jak to prostě potom nejde… nevím, důležité je, že my se držíme …

7:00 noc máme za sebou a my stále kroužíme s náskokem 4 kol. Bylo výborné, když jsme si mohli sundat čelovky a blikačky, odlehčila se přilba a dost mi to pomohlo. Jezdíme tak nějak pořád stejně, brácha je nepřekonatelný, já se snažím. Dokonce když jedu 100. kolo, podaří se mi i zrychlit o minutu na kolo, brácha ani nestojí na předávce, nečekali mě tak brzo. Michal má stopky a vždycky nás podle času posílá k trati (bez toho bychom ztratili spoustu času nekoordinovanými předávkami), je skvělé, jak se na něho můžeme spolehnout. Brácha už má všeho prý taky dost. Je to peklo a nic než peklo, už se to nedá nazvat jinak. Čekají mě poslední čtyři kola, ale jsem ve stavu, který už ani nemůžu popsat, přesto, nevzdala jsem to. Kdyby mě Michal neodchytával v předklonu na trati po předávce, nezastavila bych, sesypala bych se na hromadu a nebyla bych schopná se zvednout. Když jsme se párkrát minuli, škemrala jsem u lidí kolem trati, ať mi podají ruce a zastaví mě. Trať se zase začíná plnit, spoustu týmů v noci spalo, což taky nechápeme, přihlásit se na 24 hodinový maraton a potom jít spát. Taky zažiju pořádný šok, když čekám na předávku, hlásí pořadatelé, že tedy neví, jak nám to mají říct, ale že vypadla elektrika a jedna z průjezdných bran, a že asi nejsou všechny data, a že si to má každý zkontrolovat a případně řešit přímo a hned, že se to opraví. Prosím ostatní, aby to zkontrolovali a případně řešili. Michal naštěstí všechno psal a nakonec se ukáže, že jsme jeden z mála týmů, který projížděl bránou v ideální čas, kdy fungovala, nic nám nechybí, ale i tak, byl to šok.  

9:37:11 dojíždím své poslední 40. kolo, mám za sebou 180 km. Když mi brácha říkal při předávce, ségra, poslední, jeď, řekla jsem si, že to už dojdu i po čtyřech. Fakt je, že dojíždím napůl ochrnutá, když předávám bráchovi a Michal mě chytá, už se nesrovnám. Zouvají mě přímo na trati a já v deliriu, v předklonu docházím ke stanu, natáhnu se na zem a čekám …. v našem doprovodném týmu probíhá ostrá diskuze, brácha by měl jet už jenom dvě kola, na to by nám náskok měl stačit, ale nějak nás ten druhý tým začíná dotahovat, už máme náskok jenom tři kola. Sice si myslím, že je naprosto nereálné, aby nás dohnali, ale i tak holky ještě pošlou Radíka do třetího kola, i pro něho posledního. Je sprostý, nedivím se mu, je mi to i líto, že to nemůžu vzít za něj, ale nemůžu, byť bych sebevíce chtěla. Jenže jak byl ten zmatek s načítáním průjezdů, máme strach, aby se najednou neobjevilo nějaké nenačtené kolo a my pak třeba o minutu neprohráli, když prakticky od začátku do konce držíme první místo.

10:32:23 brácha dojíždí své poslední 73. kolo, má za sebou 328,5 km, podal neskutečný, fantastický výkon. V předklonu k němu docházím, zabořím mu hlavu do břicha (stojí ještě na bruslích) a on mě poplácá po hlavě. Nemusíme nic říkat, oba dva to víme, zvládli jsme to! Oba jsme dodrželi to, s čím jsme sem přišli, brácha chtěl ujet 70 kol, dal ještě o tři více, já jsem měla v plánu 40, a to jsem zvládla i přesto, že jsem ve 13. myslela, že jsem dojela. Brácha ukázal tu správnou chlapskou sílu a morál a já své sportovní srdce a odhodlání. Slíbila jsem už někdy v lednu, že ani v největší krizi se nepoložím, stalo se. Michal nám přináší pivo, sedáme si na lavičku a už jenom rozdáváme unavené úsměvy do foťáků.

11:00 VYHRÁÁÁÁLI JSME! Dokázali jsme to! Ujeli jsme dohromady 113 kol, tj. 528,5 km … A že to bolelo :)))) Děkujeme všem, kteří nám k tomu pomohli, vážíme si toho a víme, že sami bychom to nedokázali.

Na vyhlašování vítězů čekáme v leže, na zádech, teď už nemusíme nic. 

 

Po závodě: doma si dám teplou sprchu, to je v tuhle chvíli ta nejlepší věc na světě. Michal mi chystá oběd, mám toho nejlepšího chlapa, sám celou noc nespal, sledoval stopky a posílal nás na trať, taky je unavený a přesto mi chystá baštu. Otevřeme si bubliny, ale mám sílu jen na jedno usrknutí a pak usínám. V půl osmé si pošlu Mišku pro sklenici vody, jsem hrozně dehydrovaná (to mi vydrží i další čtyři dny, nemůžu se nějak dopít) a spím až do rána … a ráno to bolí … když se odpoledne potkáme s bráchou, konečně si můžeme popovídat všechny dojmy, zážitky a pocity … a plány :))) příští rok chceme obhájit. Já chci posilovat záda, abychom ujeli minimálně 120 kol, spíše jsem pro to, abychom jeli sporty místo hobby kategorie (kdybychom to jeli letos, byli bychom třetí) … takže bruslit se bude i dál … já se těším, opravdu hodně těším, až se mi spraví záda (je středa a stále jsem tam, kde jsem byla) a já si vyjedu, na pohodu, jen tak pro radost ze života, snad už to bude příští týden.

Takže tak nějak probíhala naše cesta za zlatou medailí … DÍKY BRÁCHO! 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články